Léčivé myšlenky

Moudrost či ispiraci lze nalézt všude. Jak v knihách, které se člověku, který rád čte, dostanou do ruky, tak v náhodných hovorech s lidmi, ke kterým se dostane člověk, který rád poslouchá, když lidi povídají.

Nahrávky takových náhodných hovorů s náhodnými lidmi, kteří přišli na něco, co jim pomáhá zvládat sebe a svůj život, lze najít na stránkách Lecbasvepomoci.cz v sekci Hlasy.

A na této stránce Léčivých myšlenek lze zase najít hodně krátké i hodně dlouhé výňatky z děl českých i světových autorů: myšlenky, útržky, příběhy, do nichž autoři různých dob vtělili svou zkušenost s člověkem.

Něco pohladí, něco inspiruje, něco vede k zamyšlení či k pochopení určitého úseku cesty vlastního života. Aby se v tom člověk neztratil, bude tu vždy jen výňatek z jednoho díla, a ukázky se budou střídat při každé další návštěvě této stránky. Fungují vlastně trochu (i když obecněji) jako karty, z nichž si člověk může náhodně jednu vybrat a nechat se jí inspirovat. Jako by někdo sedící opodál v křesle k tomu, co zrovna žijeme, něco jen tak připodotknul…

    Poznámka Nadi Verecké:

    Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran
    ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých
    zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech
    ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak
    ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho
    nové vidění nejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit
    ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen
    přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.

    Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace,
    které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval.
    Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k
    tomu, abychom se naučili
    vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách
    roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:

    Slepota působí jako droga; to je třeba vědět. Myslím, že není
    jediného slepce, který by v některém okamžiku svého života nepoznal
    nebezpečí otravy. Stejně jako droga stupňuje i slepota jisté pocity,
    propůjčuje například vjemům sluchu a hmatu náhlou, často matoucí
    ostrost. Především však rozšiřuje – opět jako droga – vnitřní
    zkušenosti na účet vnějších až do krajnosti.

    Svět, který se tak slepci otvírá, je nebezpečný, protože uklidňuje
    víc než všechna slova, a je krásný. Je to krása, kterou najdeme
    jedině v básních a obrazech umělců s halucinacemi – umělců jako Poe,
    van Gogh a Rimbaud.

    Já sám jsem tento začarovaný svět poznal. Často jsem se do něj
    uchyloval. Zahaloval jsem se do jeho snů. Miloval jsem jeho hru
    barev, jeho mateřské teplo, jeho neobyčejnou volnost, jeho iluzi o
    životě. Přesto jsem – bohudíky – v něm nezůstal. Je to totiž do sebe
    uzavřený život, není to pravý niterný život, nýbrž jeho zpitvořený
    obraz. Niterný život má člověk –ať je dospělý nebo dítě –jen tehdy,
    když má správný poměr ke všem skutečným věcem v sobě i mimo sebe.
    Žít úplně uzavřen do sebe je jako chtít hrát na housle, jejichž
    struny nejsou napnuty.

    Jako skoro všichni slepci, byl jsem i já vystaven tomuto pokušení.
    Měl jsem však štěstí, že se zkřížilo s jiným pokušením, s pokušením
    změřit své síly s věcmi, nebo lépe, s pokušením milovat je takové,
    jaké jsou, prozkoumat všechny obrysy předmětů a prostoru a vmísit se
    mezi lidi. V prvé řadě, a víc než všechno ostatní, mě zajímala
    skutečnost, že na světě jsou lidé.

    …Všechno, co smiřuje slepé dítě s fyzickou skutečností, zejména s
    jeho vlastními pohyby a jeho svaly, je dobré.

    (Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)