Léčivé rozhovory

Vážení návštěvníci této stránky, zde najdete krátké i dlouhé rozhovory. Někdy dvou lidí, někdy rozhovor vnitřní, jaký vede člověk s Bohem či sám se sebou, když je zmatený a hledá cestu. Rozhovory mohou být veselé i vážné, hladivé i ostřejší – vždy však mohou vést k zamyšlení o životě, o sobě, o lidech okolo.

Jednotlivé rozhovory se budou střídat při každé další návštěvě stránky. Opět fungují trochu jako karty; podobně jako ony vám mohou nabídnout inspiraci k vašemu dnešnímu dni či k řešení situace, v níž se zrovna nacházíte.

Chtěj, co už máš…

“A zas už to tak bolí, Bože…”

“Protože chceš, co nemáš.”

“Chci, co chtít nemám?”

“No. Protože to bolí. Proč bys to měl chtít, když to bolí? Vždyť je to nelogické!”

“A co mám chtít, aby to nebolelo?”

“Chtěj, co máš.”

“Mám chtít to, co mám?!

“Tak. Když budeš chtít to, co máš, můžeš se podívat, že to máš, zaraduješ se – a je ti skvěle.!

“To přece nemá logiku, Bože…”

“Jo. Taky mi to přijde jako nějaká vaše vleklá systémová chyba. Koukám na to denně.

Podívej například na paní Novákovou. Ona velmi, velmi touží po panu Dvořákovi. Trápí se bez něj, chodí celá schvácená. Tak by byla ráda, kdyby ho měla. Ale nemá ho, a tak se trápí. Chce, co nemá.

A teď si vezmi toho pana Dvořáka. Pan Dvořák – na rozdíl od paní Novákové – pana Dvořáka má. Usíná s ním a probouzí se – každý den je s ním v teple pod dekou. Může mu čichat do podpaží, vrnět a usmívat se. Může mu říkat pěknými slovy a pan Dvořák to uslyší. Může si ho pohladit. Ráno si ho holí, mluví jeho ústy, vybírá mu kravatu. Vlastně se pan Dvořák od pana Dvořáka celé dny ani nehne. – A co myslíš: dělá mu to radost? – Nedělá! Vůbec mu to radost nedělá; on to přinejmenším ignoruje – ačkoli je to něco, za co by ta paní Nováková duši dala…!

Naopak – pan Dvořák, místo aby chtěl pana Dvořáka a měl z toho radost, že ho má, chce paní Millerovou. Která chce hlavně pokoj, jak sama říká; a ten – už jen proto, že ji věčně honí pan Dvořák – taky nemá.

Přitom paní Novákové pan Dvořák pokoj dává zcela, takže ta by teď ten pokoj – na rozdíl od paní Millerové, která po pokoji marně touží – mít mohla; ale to ona neví, protože nezažila, jaké to je, když člověka honí pan Dvořák. A tak si svého pokoje, který bez pana Dvořáka má, neváží; ona si ani nevšimne, že ho má, a pořád mě otravuje s panem Dvořákem – právě proto, že neví, co všechno obnáší pan Dvořák – tak jak to tuší paní Millerová.

Povídám – systémová chyba. Přitom kdybyste si se pěkně rozdělili – každý vzal toho, kdo mu patří, koho jsem mu dal…”

”Koho jsi mu dal? – Copak ty rozdáváš lidi, Bože?”

”Ne? A kdo ti dal tebe?”