Terapie “Na(la)ďování”

PhDr. Naďa Verecká, původem psycholožka ped.-psych. poradny, pracuje od roku 1996 ve své soukromé ordinaci v Praze na adrese Praha 10 – Petrovice, Rezlerova 302; řadu let dojížděla také do do Brna na adresu Jaselská 8, kde zastupovala pražskou odnož tamního Zlatého Klíčku.

K dnešnímu způsobu práce se dostala zejména skrz kineziologickou metodu One brain (bližší informace o metodě lze nalézt na stránce Kineziologie) a metodu rodinných konstelací (informace o rodinných konstelacích včetně popisu konstelačního setkání s Naďou Vereckou lze najít na stránce Rodinné konstelace; obojí včleňuje do své práce, stejně jako kraniosakrální terapii, Bowenovu masáž, práci s Aurasomou (bližší informace o jednotlivých esencích Aurasomy a způsobu práce s nimi lze najít na stránce Aurasoma), Bachovými a dalšími esencemi (informace o Bachových esencích lze najít na stránce Bachovy esence), ericksonovskou hypnózu, neurolingvistické programování aj. (viz rubrika Služby).

Ovšem její typická práce se během let vyvinula natolik specificky, že slovo Naďování nebo spíš Na(la)ďování tomu odpovídá nejpřesněji, protože ona sama se stala svou vlastní metodou, aniž si to nějak plánovala. Koneckonců už samo jméno Naděžda Verecká je složeno z Naděje a Víry, aniž se o to nějak zasloužila.

Na(la)ďování pomáhá člověku najít cestu k sobě, vzpamatovat se (tj. vzpomenout si, kdo člověk je), naladit se na svou podstatu.

Přijít k sobě může znamenat např. přijít k překvapivě hluboké radosti, vyvěrající  zevnitř a bez důvodu, nebo k vědomí nezvykle hlubokého a přitom jemného kontaktu s okolním světem, nebo k nalezení nesmírného, volného, absolutně neomezeného prostoru v sobě samém, nebo ke svobodě, ke smíření, k úlevě takové, až člověku tečou slzy a usmívá se – neví čemu.

Jako by ze mě po letech spadla taková tíha …, říkají lidé. Často mizí chronické bolesti a potíže, člověk nachází cestu.

Ne že by k nalezení cesty vedla snadná cesta – v terapeutickém křesle (aniž je předem něco určováno) se člověk nejednou ke svému překvapení rozpláče, nebo v sobě pocítí obrovské vzteky, známé i neznámé strachy, bezmoci, smutky, zoufalství; někdy i fyzické bolesti a nevolnosti. Někdy zcela neplánovaně projde minulými životy, nebo vnímá přítomnost a pak odchod tzv. přivtělených duší nebo cítí silné fyzické změny (někdy až v podobě mírných svalových křečí), např. když dojde na čištění kleteb. Kletbou se myslí ne nějaké rozčílené sakrování, když se člověk bouchne kladívkem do prstu. Kletba, která na světě zůstává a může nepříznivě ovlivnit budoucí realitu, vzniká těžkými slovy – těžkou myšlenkou. Myšlenkou těžkou nábojem ostrých emocí, který se na vyřčená slova zavěsí. Když někdo musí zažít něco opravdu těžkého a podle jeho názoru nespravedlivého a nemůže to unést, mohou jeho emoce být tak nabité, tak nesnesitelné, že když jsou přidány k ostrým slovům, která jsou v tu chvíli řečena – slovům prokletí, odsouzení apod. – mohou svou silou udržet tvar té myšlenky a ona pak může ovlivňovat sestavy dalších myšlenek, kterými jsou lidé spojeni a Někdy se setkává se svými předky a učí se přijímat od nich sílu k dalšímu životu; někdy k němu přicházejí šamanská zvířata či neznámí učitelé, aby mu pomohli na jeho cestě; někdy ztrácí ke svému úžasu tělesné proporce a stává se plynoucí energií, nebo letí bez těla velkou rychlostí mezi hvězdami domů. Někdy se na chvíli stane krajinou, stromem, kamenem, mýtickým tvorem apod., aby se pak vrátil zpět k sobě, do svého těla – o ně, o jejich zkušenost, sílu či radu silnější.Termín “přivtělené duše” se někdy užívá pro označení jevu, který se dá těžko dokázat, protože je velmi těžko zachytitelný – já sama jsem ho začala vnímat až po mnoha letech čištění a zjemňování vlastního vnímání a uvěřila jsem v jeho existenci až poté, co jsem se s tímto jevem v ordinaci mockrát setkala. Pro mě není snadné věcem uvěřit – vždy si je musím mockrát ověřovat pomocí vlastní zkušenosti. Tedy termínem “přivtělené duše” se označují duše některých mrtvých lidí</em><em> – tj. (v zájmu pochopení velmi zjednodušeně řečeno) myšlenkové a citové stopy těchto lidí v protoru, které zde zanechali po své smrti, a to v těch případech, byly-li jejich smrt či život podle jejich názoru tak těžké či nespravedlivé či neřešitelné,&nbsp; že&nbsp; nestihli “ukončit svůj boj” a přijmout vlastní zodpovědnost za to, co se jim dělo; jako by zde jejich náročný příběh zůstával v neviditelné podobě i po jejich smrti, a s tím příběhem tu zůstal i kousek z nich samých; jako by jejich část tady stále ještě řešila ten příběh, i když oni jsou už po smrti. A tento kousek (tato duše nebo její část) člověka jako by nevěděl, že člověk už je mrtvý, tedy že už má pokoj, že už řešit nemusí – existuje ve svém problému dál, nepouští se ho ani po smrti těla;&nbsp; pokračuje v řešení svého příběhu. Ten těžký příběh – ta neschopnost se s ním smířit a vyrovnat – ji tady drží. Jako by nevěděla, že už umřela. A protože k jakékoli existenci čehokoliv je třeba obnovovaná energie a tu obnovuje živý člověk, je tato entita přitahována k lidem, kteří zrovna žijí podobný osud, tj. potýkají se s podobným problémem, který nedořešila ta entita. Tím, jak se s tím problémem ti lidé potýkají, vytvářejí energii toho problému /to známe všichni, když se člověk s něčím trápí, bývá ze svého zaobírání se svým problémem utahaný jak z fyzické práce/. Tu energii ona entita potřebuje – je to to, co ji “živí” – protože ten problém toho člověka je taky její problém, který nedokáže pustit.&nbsp; Přivtělené duše nejsou zlé – prostě se jenom&nbsp; přiblíží tam, kde je podobný problém, podobný postoj; mají zato, že tam je jejich správné místo. A podporují “svého” člověka ve zdůrazňování onoho problému. Takže ten člověk jako by řešil ten svůj problém za dva: za sebe a za tu přivtělenou duši. Takže je utahaný nadvakrát.

Při tom všem se ale zejména učí základní a velmi prosté věci; totiž navázat kontakt s vlastním tělem – opravdu ho vnímat a naslouchat mu – velmi jemně, pozorně a potichu (tj. zmlknout nejen navenek, ale i v duchu). Naučí se ztlumit své navyklé, dávno neuvědomované hluky, a pod nimi zaslechnout, co mu někdo v něm skrz jeho tělo zkouší svými obrazy či příběhy říct.

Protože ačkoli člověk si na vědomé úrovni někdy neví rady se svým problémem, ten někdo v něm si rady ví vždycky – a tu radu mu stále nějakým způsobem našeptává; aby ji člověk zaslechl, musí se naučit se ztišit a pozorně sám sebe vnímat.

V tom mu – zejména zpočátku – Naďa Verecká může pomoci. Nástrojem se jí přitom stává její vlastní tělo. Během sezení se bezděčně stává jakousi branou či cestou, kterou se klient stále více dostává sám k sobě.

V praxi to vypadá dost nezvykle. Svým vlastním tělem totiž Naďa Verecká přejímá a čte emoce klienta, včetně těch neuvědomovaných – a někdy i emoce, stavy či příběhy klientových rodičů, dětí, předků, a často i bytostí, s kterými je klient nějakým způsobem spjat.

Sama o tom říká:

Nevím, jak lze bez informací předaných klientem poznat, že např. něčí otec byl velký pruďas či že jeho matka si celý život stále stěžovala.

Ale já nikdy nic nepoznávám, nepřemýšlím o tom; prostě to ke mně skrz mé tělo přichází (podobně jako v metodě rodinných konstelací); myslím, že ve skutečnosti si klient všechny ty informace nosí životem sám v sobě, je jimi ovlivňován ve svém běhu života – a přinese si je samozřejmě i do ordinace, aniž o tom nahlas promluví. Sedne si s nimi do mého křesla, a pak mi je nějak řekne, aniž přitom řekl jediné slovo. A skrze mě pláče, má strach, cítí naději a radost apod.

Tímto způsobem se stále více napojuje sám na sebe – na to, co si v sobě celý život nese jako svou bolest i jako cestu k jejímu řešení, až postupně se (někdy během chvíle, někdy okamžitě, někdy během více sezení) mé metodě sám naučí.

Sám pak vidí svou cestu, svůj příběh, jeho důsledky i své osvobození; už beze mě, sám cítí své vlastní tělo a jeho zvláštní pocity a vidí vnitřní obrazy, a nahlas o nich při sezení referuje. A postupně se naučí takto sám na sebe, na svou vnitřní moudrost se v případě potřeby napojovat i bez mé přítomnosti (pokud má ovšem výdrž a ochotu čistit své vlastní pochybnosti, které ho přesvědčují, že vnímat energie je proti zdravému rozumu.)

– Když jsem k vám poprvé přišla, myslela jsem si, že jste cvok, a koukala jsem co nejdřív vypadnout …,vyjádřila to jedna klientka odvážně – poté, co metodu už sama uměla a sama si jejím prostřednictvím pomáhala.

Na podobné pohledy jsem celkem zvyklá; vždyť kdysi, když se mi práce začala pod rukama takto vyvíjet, jsem si taky nebyla jista svým duševním zdravím. Ale pracuji touto metodou už mnoho let, metoda se stále vyvíjí, obohacuje a specifikuje, zatímco já jsem stále ještě schopna zcela střízlivě se postarat o praktické stránky života, o domácnost., vyplňovat nudná úřední lejstra, psát odborné psychologické zprávy z běžných psychologických vyšetření (testy inteligence, školní zralost, potvrzování dyslexie apod.) a střízlivě a vcelku soudně konverzovat s kýmkoli na jakékoli běžné téma.

Hodina “Na(la)ďování” PhDr. Nadi Verecké stojí 1200,-. Jedno sezení trvá v průměru dvě hodiny. Frekvence sezení, přeje­li si klient v práci pokračovat, bývá obvykle jednou měsíčně. Objednat se lze na tel. 728/913 080 (podrobnosti na stránce Kontakt a ceny).

Čas od času plánuje Naďa Verecká v Praze i  roční sebeprojasňující konstelační výcvik, v jehož rámci může zprostředkovat i předání znalosti své metody. Výcvik bude probíhat v uzavřené, malé skupině, vždy od pátečního večera do nedělního odpoledne. Srazy účastníků se budou konat přibližně jednou za dva měsíce. Setkání těchto otevřených bran v lidech umožní účastníkům skupiny podívat se na své vlastní příběhy stále hlouběji, jinými branami. Bývá to velmi užitečný pohled. Uzavřenost skupiny a pravidelný výcvik vede k postupnému prohlubování a vyjasňování těchto pohledů, a tím i sebe sama. Bližší informace o výcviku lze najít na stránce Sebeosvobozující výcvik.