Léčivé rozhovory

Rozhovor lektora s branci

Taková třída to byla. Plná lavic a židlí. Tonda našel místo a usadil se. Rozhlédl se. V podstatě obsazeno bylo. Různými týpky. Vepředu flipchart tabule, u ní barevné popisovače. U tabule přešlapoval lektor, ukazovátko v ruce. Takový všední chlápek. Ale důležitej. V saku. Chvíli si je prohlížel, pak promluvil. Ztichli.

“Tak vážení, jste tu všichni, jak vidím, takže já abych začal. Pár slov na úvod. Jen abyste věděli – tak rámcově – v čem jedete,” řekl lektor.

Vytáhli si sešity. Někteří. Ale někteří se jen zaklonili na židli a houpali se s rukama v kapsách.

“Si důvěřujou,” pomyslel si Tonda. Chvíli váhal, a pak si taky vyndal sešit. Za to nic nedá. Dolistoval za poslední zápis, uhladil stránku, připravil si tužku a čekal.

“Tedy, jak jsem říkal, je to jen HRA,” pokračoval lektor. Vzal zelený zvýrazňovač a napsal a tabuli slovo HRA.

“On to říkal?” pomyslel si Tonda. “A kdy?” – Ale nahlas neříkal nic. Do sešitu – na levou stranu nahoru – napsal tiskacími písmeny nadpis: HRA. A podtrhl si to. Jaké máme vlastně datum? – Nevzpomněl si přesně. Tak ho tam zatím nepsal.

“Hra? Nic skutečného?” ozval se někdo pobouřeně.

Lektor znejistěl. “No… Jak se to vezme. Ale vlastně ano: nic skutečného.”

Nic skutečného., zapsal si Tonda krasopisně.

Třída zašuměla. “V tom případě ale –”, ozvaly se pobouřené hlasy.

Tonda si zatím kreslil na kraj stránky obrázek. Čtverečky a kolečka a tak. To dělal vždycky, když neměl co dělat.

Lektor je překřičel: “Ale ve skutečnosti…”

Ztichli. Pak se jeden ozval:  “Co ve skutečnosti?”

“Je to skutečné.”

Překřikovali se. “Tak ano nebo ne?”

“Ano. Ne.”

“Začíná to být zajímavé,” pomyslel si Tonda a škrtl si v sešitu nápis Nic skutečného. Pak začal stínovat obrázek, co namaloval. Čtverečky a kolečka a bůhví co ještě.

“No právě,” řekl lektor. “Ve skutečnosti… Je to dost… zajímavé.” Usmál se pro sebe.

Tonda nervózně pohlédl na lektora a schoval obrázek dlaní.

Ale lektor se na něj nedíval; rozhlížel se po sále. “Tak jdete do toho?” volal. “– Nemusíte. Jen kdo chce.”

“A pravidla?” ozval se někdo.

“Jo – pravidla. -Tak za prvé. Všichni jste HRÁČI. To si pamatujte.” Lektor vzal červený zvýrazňovač a napsal na tabuli slovo HRÁČI.

Všichni jsme HRÁČI., zapsal si Tonda.

Lektor pokračoval: “A máte vyfasované ÚBORY.” A pokračoval, když psal červeným zvýrazňovačem na tabuli ÚBORY: “Velmi dokonalé. Promyšlené. Citlivě reagujou. Abyste se…” – Zamyslel se. “Jak bych vám to tak…”

“Abysme se co?”

“Abyste se poznali. Nebo spíš abyste –”

“Jako kdo proti komu?”

Lektor se zamyslel. “Ano. Dá se říct, že ano.”

„Nebo že ne,” pomyslel si Tonda. “Tak je to se vším.” A začal kreslit další obrázek.

“Bože, vy jste tajnosnubnej…,” povzdychl někdo.

Lektor se zasmál. “Ano. Říká se to. – Tak dál. Jste HRÁČI,” řekl a podtrhl na tabuli slovo HRÁČI. “Máte každý svůj ÚBOR” – podtrhl slovo ÚBORY – “a dostáváte ŽETONY. Určitý počet žetonů,” řekl, když psal na tabuli červeným zvýrazňovačem slovo ŽETONY. “Některé značí název hry. Některé ji ovlivňují.”

“Jak je rozeznat?”

“Těžko. Ve chvíli, kdy je zahlédnete, ztratí své nápisy. A mění se jedny v druhé. Ne vše, co nějak vypadá, je tak, jak to vypadá.”

“Kolik jich máme do hry?”

“Omezený počet.”

“Kolik?” zopakovali otázku.

“Jo a ÚBOR,” vzpomněl si lektor. “Ten máte jeden. Abyste se poznali. Nebo spíš -“

“Jako kdo proti komu?”

“No…” Lektor se zamyslel. “- Ano. Dá se říct, že ano.”

“Bože, vy jste tajnosnubnej… Těžko pochopitelnej.”

Lektor se zasmál. “Ano. Říká se to. – Tak dál. Jste HRÁČI, máte ÚBOR – a teď ty ŽETONY.” Lektor postupně ukazoval nápisy na tabuli.

“Kolik?”

“Omezený počet.”

“Kolik?”

“Nebo neomezený. Jak se to vezme.”

“Rozumím,” řekl někdo u okna.

“Já ne,” pomyslel si Tonda. Ale nedal to najevo. Maloval obrázek. Čtverečky a kolečka a bůhvíco ještě.

“Mám otázku”, řekl ten u okna. “Mám otázku: jak udělat z omezeného počtu neomezený?”

“Dobrá otázka,” řekl lektor. “Jak jsem říkal: Máte ÚBORY. Hráčské. Abyste se v nich –”

“Ty máme stejné?” zeptal se někdo.

“Podobné,” řekl lektor. “Velmi podobné. Ale na druhou stranu… Velmi rozdílné. Abyste se v nich -“

“Mě snad picne,” pomyslel si Tonda. Dávno už si nic nepsal – darmo by to pak musel škrtat.

“A jak poznáme, kdo je v tý hře s námi a kdo proti nám?” zeptal se někdo.

“No přece podle těch úborů, pitomče,” otočil se kdosi k němu. “Říkal přece, že se liší!”

“Pitomec,” pomyslel si Tonda. A vystínoval obrázek.

Lektor se zarazil. “No, jak bych vám to…,” začal. Ale pak mávl rukou. “To se poddá. To se poddá samo.”

“Nebo nepoddá,” pomyslel si Tonda. “To já znám.”

“Co ty žetony?” připomněl někdo.

“Ach, žetony,” řekl lektor. “Málem bych zapomněl. Máte ŽETONY. Ještě nějaké dostanete.” – Sáhl do kapsy a vytáhl hrst cinkajících kroužků.

Natáhli se zájmem hlavy. “O tohle se hraje?”

“O tohle. Nebo s tím. Jak se to vezme.”

“Co to je? Dáte kolovat?”

“Teď ne,” řekl lektor. “Teď ne. Možná později. A jsou to příběhy.”

“Příběhy?”

“Ano – jenom takové jako příběhy. Nic konkrétního. Ale vy to tak nemusíte vidět.”

“Jak to víte?”

“Máte ÚBORY.”

Už si zvykli, že lektor poněkud těká. Nedali se. “Když bychom ty příběhy nebrali vážně, ty žetony, tak co by se stalo?”

“Jak kdy, jak co.”

“To je nějaká blbost.”

“Ano,” řekl lektor.

“Nebo ne,” pomyslel si Tonda. “Jak se to vezme.”

“Nebo ne,” řekl lektor. “Jak se to vezme.”

“Vždyť to říkám,” zasmál se v duchu Tonda a narovnal se. “Je to pořád dokola.” Začínal se bavit. Ostatní taky. Mezi sebou. Pak se otočili k lektorovi. “Jaký to má smysl?” ptali se.

“Veliký.”

“Veliký? Proč?”

“Žádný…?” odpověděl lektor. Zastavil se u tabule a začal roztržitě črtat obrázek. Čtverečky a kolečka a bůhví co ještě. Pak obrázek zamyšleně stínoval.

Rozčílili se. “Teď jste říkal, že veliký… – Vy pořád měníte názor,” křičeli.

“Já? Kdo jsem já, abych měnil názor? – Vy měníte názor!” bránil se lektor.

“My že měníme názor? Kdo jsme my, abychom měnili názor?” kontroval někdo.

“Nějakej chytrej,” pomyslel si Tonda. “Nějakej chytrej.” Vystínoval jedno z koleček na svém obrázku.

“Ano,” řekl lektor. “Ano.”

“Pravidla – chceme pravidla!” ozvalo se ze zadních řad.

Lektor se usmál: “Že něco chceš, nemusí znamenat, že to dostaneš.”

“Ale může,” pomyslel si Tonda, zatímco stínoval čtvereček.

“Ale může,” řekl lektor. Tonda spokojeně pokýval hlavou.

“A pravidla chcete? – Pravidla máte,” pokračoval lektor. “To, že je neznáte, neznamená, že nejsou. Hledejte.”

“Mě snad picne,” pomyslel si Tonda.

Ztichli. “Blbá hra,” zabručel někdo.

“Samozřejmě,” usmál se lektor. “Samozřejmě.”

“Jak poznám, že je konec?” zeptal se někdo. “Kdo to odzvoní? – Vy?”

“Smrt, vole,” řekl někdo. “Smrt je to nejzákladnější pravidlo většiny her.”

Lektor přikývnul: “Někdy ano.”

“Mě snad picne,” pomyslel si Tonda.

Lektor se zamyšleně podíval na Tondu: “Někdy ano. Někdy určitě.”

Tonda chvilku přestal malovat. Zamyslel se.

Zamyslelo se jich víc. Pak se jeden zeptal:

“Kdo vlastně v tý hře vyhrává?”

“Kdo vyhrává?” – Lektor se otočil k tazateli. “Kdo vyhrává. Jo. Kdo vyhrává. Dobrá otázka. – Jak já bych vám to…”

Náhle se ozvalo zvonění. Lektor sebou trhnul a podíval na hodinky. “To nám to uteklo,” řekl. “Nedá se nic dělat – musíme končit. Víte, co víte – co nevíte, se dovíte. Někdy příště.”

Školení skončilo. Ozval se hluk posouvaných židlí. Všichni balili a mizeli. Lektor taky.

Tonda zavřel sešit a vstal. Tužku dal do kapsy. “Ztracený čas,” pomyslel si. “Ale pár obrázků jsem si namaloval. A úplná nuda to taky nebyla. Mám to za sebou.” Vyšel z místnosti. A pak se znova narodil. Hra začala.

A bylo to tak, jak bylo dříve řečeno: dostal velmi citlivý úbor k tomu všemu a dostal nějaké žetony, kterým vesměs nerozuměl – měnily se mu v rukou, nedalo se na ně zaostřit, vlastně se s nimi nedalo dělat nic. Blbá hra to byla. Blbá.

Občas – třeba když šel nocí pod oblohou s hvězdami do hospody na dvě studený – mu bůhvíproč bleskla hlavou vzpomínka na jakýsi starý opotřebovaný sešit. Zřetelně viděl před očima ten pečlivý nadpis tiskacími písmeny na té poslední stránce vlevo nahoře: HRA. Na řádku pod tím nadpisem bylo napsáno: Nic skutečného. A to bylo přeškrtnuté. A pod tím ještě: Všichni jsme hráči. Pak už tam byly jenom vystínované obrázky. Čtverečky, kolečka a bůhvíco ještě.

“Mě snad picne. Jakej já jsem hráč? Já přece nic nehraju. Leda tak Černýho Petra,” pomyslel si Tonda vždycky. A pak to zase zapomněl.