4. Jak dosáhnout vnitřního ticha
Naším dalším úkolem je zjistit, jak je možné dosáhnout prázdnoty mysli, tedy vnitřního ticha, mlčení, ticha bez slov vždy, když to chceme, a jak je možné udržet si ho tak dlouho, jak chceme. Víme už, že musíme přitom být všímaví a vytrvalí. Postupně dojdeme k těmto poznatkům:-
1. Doba trvání myšlenky v mysli je podmíněna naším zájmem. Ztratíme-li o myšlenku zájem, zanikne. – Je opravdu Franta doma?
pomysleli jsme si. Pak jsme zjistili, že je doma, a naši snahu dozvědět se, zda je doma, vystřídal jiný zájem. Znamená to, že myšlenka: Je Franta doma?
zanikla. Ztratila se. Zmizela. V naší mysli už jednoduše nebyla. – Takto naše mysl pracovala i předtím, než jsme se dozvěděli něco o principech její funkce, stejně jako pracuje teď, když už o principech její činnosti něco víme.
Ale předtím jsme neměli možnost ovlivnit myšlení vůlí, vědomým rozhodnutím. Teď tu možnost máme. Víme, že ztratíme-li o myšlenku zájem a vědomě se rozhodneme ji nepodporovat, myšlenka zanikne. Možná, že zájem zjistit, zda je Franta doma, by za předchozích podmínek ještě trval, ale dnes, když už podstatu myšlení známe, odmítáme myšlenku, kterou považujeme za rušivou, dřív, než by sama zanikla.
….O tom, co nás zajímá, rozhodujeme my. Ne někdo za nás. Jiný člověk nás může jen inspirovat nebo nutit, ale nikdy nemůže rozhodnout o předmětu našeho zájmu. Takže od této doby záleží už jen na nás, o čem přemýšlíme.
2. Vnikne-li nám do mysli myšlenka, kterou jsme nechtěli, můžeme ji přerušit a vyhodit.
Jaké možnosti nám dává tento poznatek? Připomeňme si, že dosud sledujeme mysl v optimálních podmínkách. Nehybně setrváváme v příjemné a pevné pozici, okolí od nás nic nechce, neruší nás, v postoji pozorovatele (vědomím) sledujeme mysl. A zjišťujeme, že i když jsme nechtěli myslet, přesto myslíme. V naší mysli se rozvíjí, rozbaluje myšlenka, proti naší vůli. Co tedy uděláme? Přerušíme ji, aniž bychom vytvořili jinou myšlenku. Přerušíme ji nezájmem. Je…
a konec. Další dvě slova se neprojevila, nerozvinula, jednoduše nevznikla.…
Je možné nechtěnou myšlenku vyhodit i jiným způsobem než nezájmem?
Ano, existuje ještě jeden, velmi účinný a snadný způsob. Na co nám nestačí síly, k tomu si pozveme kamaráda. Náš kamarád je vazba
. Pořádný vyhazovač.
…Je…
začne se nám rozvíjet v mysli nepozvaná myšlenka. Pozveme si proto jakoukoliv jinou myšlenku. Třeba: Venku prší.
Vědomě si ji v duchu řekneme, pomyslíme. A protože v mysli nemohou být najednou dvě myšlenky, ta pozvaná vyhodila nepozvanou. V mysli sice máme nějakou myšlenku, ale aspoň bylo v naší moci rozhodnout jakou. Ta, kterou jsme nechtěli, je pryč.
Všechno má svůj čas. Po cestě se nedá jít tak, že přeskočíme stometrový úsek. Musíme jím projít. A duchovní zákon působí stejně neomylně a naprosto spolehlivě jako přírodní.
- Proto když zpomalíme myšlení tak, že už dokážeme rozeznat jednu myšlenku od druhé, naučíme se nejdříve vyhazovat nechtěné myšlenky chtěnými.
- Až pak získáme schopnost zastavit asociativní chod myšlenek nezájmem o jakoukoliv další myšlenku.
- Upevní-li se v nás tato schopnost, pak už dokážeme vyhodit nechtěnou myšlenku i nezájmem.
- A když to dokážeme, pak už nebude pro nás problémem setrvat v nemyšlení.
