Čištění pohledu na svět

Je těžké pozorovat svět skrz něco, co jsem já sám. Jako bych si při tom pozorování pořád stál v cestě. Jako by se člověk díval do světa dalekohledem, jehož objektivem je on sám; co asi uvidí?

Navíc on ani není žádným objektivem – on je spíš rozechvělým subjektivem, plným vlastních názorů na to, co by měl vidět. Názorů vzniklých zkušeností jeho i jeho předků.

A co si myslí, že by měl vidět, to uvidí. Takové “brýle” si v tu chvíli nevědomky nasadí.

Realita je totiž tak obrovsky bohatá, že mysl ji celou nepobere. A tak si náš mozek v neuvědomovaných zlomcích vteřiny vybírá z toho, co vidí, kousky: to, co jeho majitel pak opravdu zahlédne.

Ty kousky nejsou vybírány náhodně; záleží na stavu člověka, který se dívá; na jeho náladě, názorech, zkušenostech apod. Dalo by se říct, že člověk zahlédne z reality to, co si někde na nevědomé úrovni zahlédnout dovolil či přikázal.

Je-li člověk ochoten si toto sám přiznat (a k tomu je potřeba rozvinutá sebereflexe), může se, aby své vidění doplnil, zeptat ostatních; třeba uvidí to, co nevidí on… – Ale kdo mu přesně poradí, co a kde přehlédl? Zase někdo, kdo sám sobě stojí v cestě? – Za takových okolností je neochvějná snaha vědců vidět věci objektivně vskutku nelidský úkol.

Pěkný příklad výběrového vidění je vidět u zamilovaných lidí: člověk se rozhodne se zamilovat, zamiluje se a okolí žasne, co na tom druhém ten jeden vidí. A on si nedá říct – je si jist, že to, co vidí, vidí správně. Ale vidí jenom to, co se nevědomky rozhodl vidět. To se mu stane pravdou. Aspoň na čas; dokud se pod tlakem příběhů, které určují lidský život, nerozhodne vidět něco jiného. Dívat se jinými neviditelnými brýlemi, z jiného úhlu.

S neviditelnými brýlemi na svém nose se člověk potýká celý život. Různě si je posouvá, zkouší je vyčistit.

Někdy tím čištěním spíš rozmazává staré fleky – čím víc se v tom patlá, tím je to horší.

Často má za to, že flek je spíš na těch brýlích člověka, který stojí opodál; zkouší je vyčistit jemu – ale to obvykle nemá ten efekt – nehledě na to, že je to velmi pracné, protože ten druhý se obvykle brání.

Ale ani s vlastními brýlemi to není snadné – přes všechno čištění. Někdy člověk nevěří svým očím a někdy jim věří možná zas až moc.

V mozku to tiše hrká, všechno vypadá, že se mu dá věřit, že všechno plyne hladce. Ale člověk může například nevědomky zaměnit i pouhý tvar, který viděl kdysi, za tvar, který vidí teď a který se tamtomu tvaru jenom podobá; mysl si v mžiku chybějící detaily dokreslí, a člověk je jasně začne vidět, ačkoli tam vůbec nejsou; netuší, že se mu do jeho vidění zapletla stará  vzpomínka.

To někdy bývá příčina situací, v nichž se dva vzájemně plamenně obviňují ze lži. Člověk by řekl, že jeden z nich lhát musí. Ale nemusí. Jenom ve stejné situaci každý viděl něco jiného.

A to je jenom jedna drobná komplikace. Situace může být vážnější; protože jakmile je zaměňována minulost s přítomností, mohou být činěny závěry z příběhů, které se momentálně vůbec nedějí. Z příběhů, které jsou tak dávné, že si na ně člověk často ani vědomě nevzpomene. A podle těch (i neuvědomovaných) závěrů se pak jedná. A ty nevědomky předem udělané závěry, které vyplynuly z často i zapomenuté zkušenosti v minulosti, potom nalézají důkazy v budoucnosti: To, co člověk očekává, protože je v tom svou minulostí utvrzen, se pak opravdu stane, protože člověk si to sám vyhledá – a opakovaný zážitek ho pak znova utvrdí v tom, že jemu se to tak musí stát vždycky; jako by nebyla žádná možnost se z toho bludného kruhu dostat ven.

A to je důvod, proč je dobré se pokoušet o alespoň částečnou prevenci. O vědomé čištění brejlí. Protože člověk se prostě plete. A někdy fatálně; tj. tím, co kdysi bylo, si ovlivní to, co bude. Staré, dávno zapomenuté, ale přece jen kdesi v něm dobře uložené bolestivé zkušenosti hledá – a nachází – znova před sebou.

Jako by byl v samém středu přesýpacích hodin, a tam bezděčně vybíral bolestivá zrnka toho, co zažil, a házel je před sebe – znova k žití. A když si je tam hodil, bude je znova žít – a utvrdí se v tom, že má pravdu; že to je jediná možnost; že svět jinak nefunguje. Nevšimne si, že si před sebe každé to zrnko hodil sám.

Moje učitelka Doris Moa říká:

“Sám si vymyslíš scénář. Natočíš si ho. Prostříháš. Tak, aby to bylo hodně dramatické. Pak si to dáš do promítačky, točíš klikou, pouštíš si to na zeď, fascinovaně na to zíráš a myslíš si: ‘To je můj život.’ – Ale to není tvůj život; to je tvůj film. – Vystup z něj.  A natoč si jiný.”

I tento návrh Doris Moa je jedna z možností “čištění vlastních brýlí“ – rozšiřování vlastního života.

“Čištění brýlí” – čištění pohledu na svět – probíhá celý život – zejména v jeho těžkých obdobích. Může probíhat i v nekonečných dnech strávených v posteli se zavřenýma očima.

Na některých místech to subjektivní “čistění brejlí“, tj. čistění pohledu na svět (a tím zároveň jeho měnění), probíhá intenzivněji. Třeba v hospicu, kde jsem kdysi pracovala jako dobrovolník. Lidé měli před smrtí o čem přemýšlet. O tom, jak žili. Co bylo špatně. O tom, proč odcházejí a kam. Co by měli ještě stihnout udělat a co už nestihnou.

---

Pamatuji na pana Š. – Pan Š. byl frajer. V zářivě bílém, dokonale padnoucím obleku vpadl se svou suitou do pokoje, kde jsem zrovna byla. Smál se. Krásné bílé zuby se blýskaly.“Tak si jdu prohlídnout, kde že to mám umřít“, řekl.

Bylo mu asi čtyřicet a byl sexy. Věděl to. Tančil. Zářil. – Přistoupila jsem na hru. Byla radost flirtovat s panem Š. Vyměňovat si vtípky. Smát se a rozesmávat ho.Pan Š. měl před časem měl rakovinu plic. Nádor i s plící mu vzali, vrátil se do normálního života. Aspoň tak to vypadalo. Pak mu našli metastázy na mozku.

Byla jsem v hospicu ještě šest týdnů. Za tu dobu stačil pan Š. umřít. Z veselého tančícího muže se změnil v člověka, kterému sestry převlékaly pleny. Pamětliva našeho veselého flirtu odcházela jsem vždy na tu dobu z místnosti – abych nebyla svědkem jeho ponížení. Jinak jsem sedávala u jeho postele kdejakou možnou chvilku, když byl vzhůru.

Říkal velmi důležité věci. Opravoval mě – mé hloupé názory z prvního břehu. Dokud mohl. Pak už nemluvil. Rty měl pokryty vrstvou žlutých rozpukaných oparů. Když se chtěl napít, zkoušel mezi opary prostrčit brčko. Sykal přitom bolestí. – Tuhly mi svaly. Všichni víme, jak umí bolet jeden jediný opar.

Když ještě mohl mluvit, mluvili jsme o cigaretách. – “Já jsem kouřil od pěti let. Pak jsem se toho celý život snažil zbavit. Marně. Nešlo to. Ještě tady jsem žvejkal ty hnusný odvykací žvejkačky – koukejte, válí se mi to tady po stolku; ještě tady jsem je žvejkal, aby to šlo, ale nešlo to. – Ale teď nekouřím – rozumíte, já teď nekouřím. Takže to šlo – ne že nešlo! Já si celý život kecal!“ – To říkal a plakal přitom.

Tehdy zrovna v jiném pokoji umíral osmnáctiletý chlapec na rakovinu krční páteře. Mladičké sestřičky-žákyňky se shromažďovaly u jeho dveří, střídaly se u něj a pak chodily po chodbách a plakaly. Chlapec se prý velmi hněval na svou smrt. Chtěl žít. Hádal se o život.

Jednou, když jsem seděla u postele pana Š., viděla jsem z okna, jak zrovna prochází přes dvůr farář. Šel k tomu chlapci. – “Ten mu tak bude něco platnej”, řekla jsem.

Pan Š. se rozplakal. “Babička nás nutila se modlit”, řekl. “Smáli jsme se jí. Nadávali jsme, utíkali. My bydleli v přízemí, tak jsme to vždycky vzali oknem ven, abysme se tomu vyhnuli. – Dnes z toho beru… Celý dny, rozumíte, celý dny a noci z toho beru.”

“Ale ten chlapec nevěří v Boha”, řekla jsem.

Pan Š. se na mě podíval. “Celý noci. Celý noci se ptám. Kdykoli jsem sám, tak se ptám. Přemýšlím a ptám se.”

---

Ptali se všichni. Hledali. Hledali zachycení. Hledali smysl. Dělali to horečně – honil je čas.

Ale byli takoví, kteří s tou horečnatostí už přestali:

---

Na jednom pokoji ležela paní Š. Holohlavá paní středního věku. Po řadě neúspěšných chemoterapií přišla umřít. Chodila jsem ji krmit.

Ležela, dívala se. Mlčela. Myslela jsem, že už nemůže mluvit.To ticho jsem na začátku nezvládala. Příliš jsem v sobě slyšela své rozpaky a bezmoc. Začala jsem mluvit o své rodině. O starostech, které mám s malou dcerou a její školou. O své práci.Ale i tuto řeč přehlušily mé rozpaky a bezmoc.

“Co to tady vykládáš?”, pomyslela jsem si. – “Ta paní má svých starostí dost…” – Zmlkla jsem.

Paní Š. se usmála a poprvé promluvila. “Povídejte – mě to zajímá. Co řekla ta učitelka?” – Mluvila jsem dál. Paní tiše poslouchala.

Pak jsem tam byla ještě často. Paní Š. mlčela, já povídala, nebo jsme jen tak byly v tichu. Přistihla jsem se, že tam chodím, i když to nepatří do mých povinností. Chodila jsem si tam jen tak pobejt. Odpočinout si. Chodila jsem si tam za tím, co bylo v té místnosti. Za tím vnitřním tichem. Za tím smířením. Chodila jsem tam i po smrti té paní, když byl ten pokoj prázdný. Protože to, co tam ona vnesla, to tam zůstalo.

---

Ještě jeden pokoj byl, kam si chodil personál – kromě místní kaple – odpočinout.

---

To byl pokoj paní D. – Paní D. umírala na těžkou formu roztroušené sklerózy. Nemoc ji už skoro zbavila veškerého pohybu – ne však řeči a inteligence. A velké empatie.

Na jejím pokoji se vedly řeči. Byla to taková “kuřárna bez cigaret“. Místnost na pokec.

Pokeců se paní D. intenzivně zúčastnila. A její názor měl mezi personálem velkou váhu.

Všimla jsem si, že se tady trochu otočily poměry: že nejen personál pomáhá jí, ale i ona personálu. Lidé se u ní nabili, a pak šli po své práci. Občas za ní někdo z personálu přišel sám a probíral s ní svoje velmi soukromé věci. Věci, které běžně lidem neříkal.

Paní D. rozhodně nebyla žádným chudákem a nikdo si netroufal s ní jako s chudákem zacházet. Nikoho to ani nenapadlo – přestože paní D. už neunesla ani lžíci. Lidé se s ní prostě chechtali – a brali si poučení z toho, co ona říká. Ptala jsem se jí, jak to dokáže; kde bere tu sílu.

“Musela přijít změna“, řekla.

“Jaká změna?”

“Musela jsem se rozhodnout.”

“Kdy to bylo? Kdy přišla ta změna?“ zeptala jsem se.

Paní D. se zamyslela. – “Asi už před léty – když jsem jednou na zemi záchoda doma několik hodin marně volala o pomoc. Nikdo tam nebyl, nikdo mě neslyšel. Bolelo mě celé tělo a nemohla jsem se hnout. Během těch hodin jsem pochopila, že nestačí řev, abys byl slyšen. Že nestačí být bezmocný, aby ti bylo pomoženo. Že se nedočkám soucitu jenom proto, že si ho zasloužím. Pochopila jsem, že i v této situaci musím sama. Bylo velmi těžké se s tím srovnat.”

Bylo zvláštní, že právě ona mluvila o samotě; ona, která k sobě svým chováním přivábila lidi. Ona, u které skoro nikdy nebylo prázdno. Která se dokázala smát, když jí tělo nepomáhalo. Ten smích – stejně jako smích lidí, které rozesmávala – jí pomáhal projít tím, čím procházela.

---

Každému pomáhalo něco jiného.

---

S paní T. jsme se například našly na poli filozofie. Já ráda filozofuju – a s paní T. jsem strávila mnoho filozofických večerů.

Paní T. byla velmi inteligentní, vzdělaná, elegantní a statečná dáma. Dbalá dobrých způsobů a kultivovaného chování. Užívala jsem si to. Mluvily jsme o životě a já jsem v našich debatách docházela k novým náhledům.

Ale něco bylo důležitějšího než všechna naše slova: Paní T. umírala na pomalou formu leukemie. Už umírala velmi dlouho – ani to na ní nebylo vidět. Zařídila se v hospicu jako doma.

“Já to zvládám“, řekla mi jednou při tom povídání povzbudivě. “O mě si nemusíte dělat starosti. Vždyť jsem vlastně zatím v pořádku, ne?” usmála se na mě. “Ani mě nic nebolí – to mám velký štěstí. Nikdo by na mně nic nepoznal”.

Smála se. Ale pěsti v klíně měla přitom úplně zaťaté.  Až klouby bělely.

---

Na druhou postel k paní T. přivezli novou pacientku – paní A. – Paní A. byla taky vzdělaná a kultivovaná. Profesorka vysoké školy. S paní T. si měly o čem povídat.

Paní A. byla důstojná, se životem smířená – své věci měla v sobě srovnané; ještě jsem jí pomohla věnovat nějaké peníze nadaci dětského hospicu. Smrti se nebála – jen bolesti a ztráty důstojnosti.

Dlouho trvalo, než to přiznala – že má velké bolesti a a že stoupají; bála se, jak se bude chovat, až to nevydrží… Neměla zkušenost něco nevydržet a o něco se prosit – neměla zkušenost vlastní bezmoci. Ona přece vždy všecko vydržela a o nic nikdy nežádala…

Doběhla jsem informovat sestry. V hospicu byla práce s bolestí na prvořadém místě. Když jsem za paní A. přišla příště, jen vítězně a se šťastným úsměvem zvedla palec : “Je to dobrý, paní doktorko. Už to nebolí…“

---

Čištění brýlí – čištění pohledu na svět – probíhá i v Domově pro seniory. Dojíždím tam jednou týdně už druhou desítku let – je to krásná a často velmi optimistická práce; člověk se při ní hodně naučí o životě – o lidech, o sobě. A i zde vidím, že “čištění brejlí” se nelze vyhnout; probíhá v člověku až do poslední chvíle. V každém jinak. Ve mně, v obyvatelích, v personálu. Učím se. Dívám se, kdo k čemu došel, a učím se.

---

Vzpomínám například na paní Š. – Paní Š. u nás ležela roky.

Ležela na zádech, dávno nehybná, holohlavá, mlčící, dívala se do stropu, skoro nemrkala. Ale když člověk začal zpívat, usmála se a tiše se přidala. Někdy si zpívávala sama, oči upřené do stropu. Někdy zpívala ze spaní. Když zpívala, usmívala se do stropu.

---

Pan K. taky zpíval.

Jednou jsem šla po schodech a z patra nade mnou se ozýval krásný mužský hlas. Zpíval moravskou píseň. Vyběhla jsem po dvou schodech. Moravské písně miluji.

Na křesle na chodbě tam seděl starý štíhlý pán. Zrovna ho přijali. Seděl, vedle sebe hůl, na klíně tašku se svými věcmi, a zahleděný kamsi do neznáma zplna hrdla zpíval. Srdce se mi chvělo pod krásou toho přednesu.

“Vy jste statečný člověk”, řekla jsem mu pak. “Umíte si zpívat za každých okolností. Nic vás nerozhází.

Rozhází”, řekl mi. “Teď jsem dočista rozhozený. Bojím se. Nikoho tu neznám. Ale vždycky když se bojím, tak si zpívám. To mě udrží.”

Pan K. byl pak roky mým velkým učitelem.

Jednou si mi postěžoval, že těžko snáší hrubé způsoby spolubydlícího. Sám měl ušlechtilé, aristokratické vystupování vzdělance.Bylo mi ho líto. Nabídla jsem mu, že zkusím zařídit, aby ho přestěhovali do jiného pokoje – někam, kde bude mít větší klid.“Co vás napadá”, ohradil se. “Jen mě nechte, kde jsem; jak jinak bych poznal, že jsem šťasten?”

Provázela jsem ho při jeho stárnutí. Jeho vysoká inteligence mu dovolovala domýšlet si věci:

“Taky budu?“ zeptal se mě jednou, když pozoroval těžce dementní paní, která zrovna lezla po zemi a vybírala pod stolem drobky.

Nevěděla jsem, co říct; pan K. skutečně ve svých lékařských papírech – tak jako mnoho velmi starých lidí – diagnózu demence měl.

Ale on si i svoji postupující demenci prohlížel se zájmem.

Říkal: “Jako by ve mně byl někdo, kdo vysílá z porouchaného studia. Chraptí to, lidi mu přesně nerozumějí, vysílače neumějí zprostředkovat to, co chce říct – ale on je vevnitř úplně v pořádku, rozumíte – úplně v pořádku – jenom to nemůže skrz tu vysílací poruchu nikomu vysvětlit…”

Říkal: “Já myslel, že budu už jenom zapomínat, mizet, padat – ale paní doktorko, mně se při té nemoci dějí tak krásné věci… V noci, když nespím, vidím, co jsem v životě neviděl – barvy, tvary… Letím skrz ně někam, kde jsem nebyl… Vždycky si slibuju, že vám to řeknu, až vás uvidím, a vždycky zapomenu, co to bylo. Ale je to překrásné.”

Mluvili jsme spolu o smrti a o strachu z ní. A zpívali jsme spolu:

Umrem… umrem… ale neviem kedy. 
Umrem… umrem… ale neviem kedy.
Aj keď umrem, zpievat budem: hop, šup, tralala, 
aj keď umrem, zpievat budem: hop, šup, tralala.

---

Podobně aristokratickým  mužem je pan V., který u nás žije nyní.

Pan V. má lásku k jazykům. Kdysi je nesměl studovat, ale dodnes si s nimi hraje – listuje slovníky. Takto si nedávno vyhrál s básní za použití jidiš:

Ó suďby výhni, ztlum svůj plam!

Du takle vonedá
na tramvaj, jó,
a kouknu – 
vona tam stóji Lórelaj!

Mtak tak já hnedky šikouně,
po našem:
„Ajvajvaj! Vikectýr
Liaba Lórelaj!
Šma Jisroel, čys!“
A vona nic!

Mtak já zas tichoučce, 
po našem:
„Tesmusman lousn, várisvár,
ajvajvaj! Liaba médl, moáni Lórelaj,
tuhastoch oani rechtšejni
prdelaj!“
A vona na to zvostra: Tóches! 
A šla hnetky pryč. 

Je velká radost s panem V. diskutovat. O Bohu, o lásce, o smyslu. Pan V. celý život hledá, ptá se – a já v jeho přítomnosti vyskakuju ze židle, mávám rukama, zvyšuji hlas, ptám se taky, říkám “Viďte!” a “No jo, to asi jo…” a zapomínám na čas…

K tomuto závěru například došel svým životem pan V.  Zapsala jsem to slovo od slova, tak jak pan V. volně nahlas přemýšlel:

Bůh – to je něco, co překračuje veškerý lidský schopnosti racionálního chápání, ale je to na každým kroku patrný, poněvadž v celým vesmíru platí zákony. A ty zákony trvají miliardy let a pořád to podle nich běží…
Na každým kroku zázraky. To, že splyne samčí a samičí buňka a von z toho vyroste člověk, kterej se podobá tatínkovi a má maminčiny oči… To jsou na každým kroku zázraky. Čili celej svět je zázrak – to, když jdete do detailů… Už jenom to, že se pohybujou hvězdy po svých drahách…
Vůbec netrvám na tom, aby se to jmenovalo Bůh nebo Alláh, to jsou zbytečnosti, a je mi úplně jedno, jestli má ten kněz na hlavě čepici jako pytlík vod rohlíků, nebo je nahatej a má kolem krku tygří zuby – prostě jestliže věří ve vyšší moc, tak ta je jenom jediná…
Veškerý husitský války a i současnej svět – zápas muslimů s křesťany – je prostě důkazem toho, že jsme potomky Kaina. Kain zabil Abela, svého bratra; takže my jsme neustále bratrovražedný. A zlo neustále útočí, ale nikdy nemůže natrvalo zvítězit. – Proč? – Protože to by znamenalo, že by ze světa se stalo peklo. Tady ale i v zločinci se ozve lítost, nebo zločinec nedělá všechno zločinně, ale třeba miluje svoji dceru nebo tak… Nebo podporuje nějakého kamaráda v nouzi atd., čili pořád je tady ten boj dobra se zlem…
A hlavně úplně ohromující je to propletení zákonů přírodních. Jakýkoli projevy života jsou samy o sobě důkazem zázraku…
Je třeba zastavit myšlenky, poněvadž koloběh myšlenek nás neustále rozptyluje a ruší spojení duše a rozumu. A když se to podaří zastavit, tak teprve se člověk dozvídá ty nejzákladnější pravdy sám o sobě a o světě…

Sešit pana V. je nesrozumitelný; hebrejština, řečtina a další jazyky, v kterých si pan V. své věci zapisuje, jsou pro mě zdobně propletené čáry. Ale někde se zablýskne čeština – například v podobě citátů ze světové literatury; třeba tato podotknutí A. P. Čechova:

“Mezi sebe a smutek
musíme vložit nějakou událost –
třeba si zlomit nohu…“

Nebo:

“Dnes je tak krásně
– nejlépe se oběsit. “

Nebo:

“Předvádíme se
a život jde jinudy.”

Na jiné stránce se skví krasopisně opsaný Shakespearův sonet:

Životem znaven, já chci jen smrt a klid;
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak dme se pýchou pouhý parazit,
jak pokřiví se každá dobrá věc
jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak lidskou slušnost korumpuje moc,
jak zchromlá vláda na nás bere bič,
jak umění je pořád služkou mocných,
jak blbost zpupně chytrým poroučí,
jak prostá pravda je všem jenom pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí …
A znaven tím vším, už chci být, lásko, v hrobě,
jen nemuset tím sbohem dát i tobě …

A jinde postřeh pana Voltaira:

A tak to je.

---

Podobně aristokratického a statečného ducha má paní A. V., která už po mnoho let začíná každý den větou “Jsem krásná, mladá, zdravá a nemám žádné starosti”. A taky tak vypadá.

Paní A. V. u nás nyní píše své, touto dobou již proslulé Vzpomínky.

Člověk žije svůj život a jak léta plynou, klade si otázku, jak by to bylo všechno dopadlo, kdyby to či ono nedělal, kdyby se býval tomu či onomu vyhnul. Ale pravda je taková, že i kdyby zvolil sebelepší cestu, stejně by po létech na ní hledal vady a nedostatky.”

Její “Vzpomínky”, z nichž nejstarším je skoro osmdesát let let, jsou plné moudrosti a klidu.

Takto v nich vzpomíná na svou školu:

Nyní jsme byli všichni ve třídě, kterou vedl pan profesor Svatopluk Klír – přítel Jaroslava Seiferta. Každému z nás zadal práci, na které si chtěl prověřit naše schopnosti.

Dostala jsem za úkol napsat “Dnešek je zítřek,kterého ses včera bál, a vidíš, nic se nestalo!”a další krásný text zněl: “Přiznáváme-li se k malým chybám, děláme to proto, abychom vzbudili zdání, že nemáme velkých chyb.”

Pan profesor byl zajímavý člověk. Samozřejmě byl hrozně starý, protože mu bylo něco mezi padesáti a šedesáti lety. Nosil brýle se silnými skly, měl veliké oči, velké uši a krásné, velké ruce. Nosíval do třídy černý, klotový plášť, aby ušetřil oblečení. Nám, žákyním, “onkal”. “Přišla za mnou do kabinetu. A neříkala mi, že nezná Bezruče; pověděla mi, co od něho zná?”

A takto zaznamenala paní A. V. svůj zajímavý sen:

Když zemřel můj tatínek, krátce nato zdál se mi sen, plný útěchy: Zdálo se mi, že jsem přišla k němu dolů do jídelny, a on tam sedí za stolem, v saku, které nosíval, a v pletené čepičce, která vypadala trochu jako židovská jarmulka, a s úsměvem se na mě dívá, jako by říkal:

“To se divíš, kde jsem se tu vzal…”

A opravdu, i ve snu jsem si uvědomila, že už nežije, jdu s radostí k němu a říkám:

“Jé, ty jsi přišel, to je dobře, a proč nepřijdeš častěji!?”

A on na to: “Já jsem tady velmi často, jenže ty mě nevidíš…”

A já se ptám: “Jak se máš?”

A on říká: “Já se mám moc dobře… Ty ani nevíš, jak je to krásné, když člověk zemře – nic tě nebolí, nic tě netrápí, už z ničeho nemáš strach. Já jsem tak šťastnej!”

“A co děláš pořád?” – ptám se já.

A on praví: “Čtrnáct dní máme na to, abychom si zvykli na nové prostředí, a pak každý z nás dostane nějakou práci.”

“A co ty děláš?“ ptám se ho.

“Já sbírám krásné myšlenky”, řekl on, a tím ten můj sen skončil.

Asi za tři léta se mi dostala do ruky kniha Jiřího Muchy: “Alfons Mucha“ a v kapitole věnované tajemnu se Alfons Mucha zmiňuje o hovorech se zvěčnělými formou tzv. “automatického psaní” a říká, že odpověď tázaného nesla vždy pečeť jeho vlastního rukopisu.

A když se A. Mucha ptal, co dělají na věčnosti, mnozí odpovídali: “SBÍRÁME KRÁSNÉ A UŽITEČNÉ MYŠLENKY A VNUKÁME JE LIDEM K PROVEDENÍ…”

– A tak, když se mi někdy něco povede, říkám si: “To není z mé hlavy, to mi poradil někdo, komu na mně záleží. Můj tatínek!”

Paní V. psala své Vzpomínky původně rukou, ale protože se jí ruka stále více chvěla stářím, byl text stále méně čitelný a psát ho bylo stále namáhavější. Navrhla jsem jí, jestli se nechce naučit psát na počítači.

Když váhavě souhlasila, šla jsem otevřít veřejný počítač, abychom mohly začít.

U počítače seděl zrovna pan inženýr H., který pomocí mailu a skypu udržoval čilé styky s rodinou. Byl to relativně mladý člověk, doma měl malého syna, k nám se dostal kvůli těžké mrtvici a byl z toho životního zvratu značně nešťastný.

Využila jsem situace, požádala ho o službu a do čtrnácti dnů paní V. uměla psát na počítači.

S panem H. se spřátelili, pan H. jí věnoval její portrét, který nakreslil a který zde uveřejňuji. Pak začal ještě kreslit portréty dalších obyvatel. “Znova jsem tady našel radost ze života“, řekl mi jednou.

A paní V. píše na počítači dodnes. Dávám si pozor, abych jí už s tím nepomáhala – a žasnu, jak její počítačová gramotnost stoupá.

Obřadně k počítači dojede se svým vozíkem, obřadně počítač zapne a vysune klávesnici. Obřadně, s odhodlaným výrazem a lehce stisknutými rty se přihlásí, vyplní heslo a najde patřičný soubor. Obřadně zachází s myší a posouvá kursor. Všechno to dělá pomalu, pozorně a s krásnými gesty.

Momentálně se učíme pracovat s e-mailovou schránkou. Má v ní vždycky spoustu e-mailů: všichni příbuzní si žádají její Vzpomínky.

Ne vždy to šlo tak snadno. Ze začátku si – jako každý – ničila soubory.

Příště jsem si to tedy pojistila: vše, co napsala, jsem pro jistotu uložila na tři různá místa a ještě jsem si to odeslala na svůj mail.

“Teď už se nám s tím nemůže nic stát“, smála jsem se.

A tak jednou, když jsem na závěr opět uložila její dnešní práci na tři různá místa a ještě ji odeslala na mail, a vesele řekla svou obligátní větu “Teď to máme jištěný… ,  podívala jsem se blíž a s hrůzou zjistila, že jsem sice třikrát uložila a pak ještě odeslala soubor, ale jen s posledním odstavcem; všechna ostatní práce, kterou ten den paní A. V. udělala, zmizela.

Lil ze mě pot, když jsem jí to oznamovala.

“To se toho stalo“, řekla s úsměvem. “Napíšu to příště znova.”

Vzpomněla jsem si na ty chvíle, kdy se to doma stává mně. Musela jsem uznat, že moje reakce v tu chvíli bývá značně jiná. Řekla jsem jí to.

“Věk mě naučil, děvenko“, řekla s mírným, klidným úsměvem Takový já v podobných situacích nemívám. Taky se naučíte.

Na závěr vždy chtěla paní V. doprovodit výtahem zpátky do pokoje; měla strach, že by výtah sama nezvládla.

Když jsem jí tak zase jednou mačkala čudlík ve výtahu, došlo mi to: vždyť počítač, který zvládá, je co do čudlíků nepoměrně složitější! Řekla jsem jí to.

Paní V. stiskla rty. Chvíli zírala na desku s čudlíky na stěně výtahu. Na tváři se jí objevil známý výraz.

Nechala jsem ji samu zmáčknout čudlík jejího patra. Odjela. Vrátila jsem se k počítači.

Do deseti minut, než jsem dokončila svou práci, přijel výtah. Otevřely se dveře, v nich stála se svým vozíkem paní V. Řekla mi, co ještě chtěla říct, a pak dodala: “Já jsem přijela, abyste viděla, že to zvládám sama.”

---

Podobná odvaha byla v paní B. V. Skoro stoletá paní B. V. byla švadlenou. Nechala si přivézt z domova šicí stroj a skoro do poslední chvíle šila a upravovala lidem, cokoli ušít potřebovali.

Na společných meditacích, které pro zájemce z řad obyvatel pořádám, mi vždycky šeptala, aby nerušila:

“Naděnko, já mám tak krásný život… Já jsem myslela, že jsem sem přišla umřít; a já jsem sem přišla znova žít.“

Když jí bylo asi 98 a byla už jako věchýtek, dostala chřipku s vysokými horečkami. Musela od svého šicího stroje zalehnout a drkotala pod dekou.

Sestry mě za ní poslaly: “Přemluvte ji“, říkaly. “Ona nemá rozum: nechce do nemocnice. Třeba si od vás dá říct.”

Šla jsem to zkusit. Paní B., přikrytá několika dekami, se na mě s úsměvem otočila.

“Naděnko”, řekla mezi drkotáním a lapáním po dechu. “Já měla dlouhý a krásný život. Tolik jsem od něj dostala. Co bych ještě víc mohla chtít? Ale jestli mám umřít, tak bych ráda umřela tady. A jestli se mám uzdravit – tak proč bych chodila do nemocnice?”

Uzdravila se a vrátila se k šicímu stroji.

---

Pravidelným návštěvníkem meditačních skupin byl pan R. Pan R. měl dva syny, ale desítky let je neviděl.

Zlobili se asi na něj a měli i za co – tak jak to synové někdy mívají.

Teď měl pan R. těžce nemocné ledviny, operovaný mozek, několikrát týdně dostával bolestivý epileptický záchvat, v němž se úplně ztrácel; bál se ho.

Mohl už jen ležet v posteli a přemýšlet; tak přemýšlel.

Neměl nohu až po stehno, na vozíku se udržel s obtížemi, ale kdykoli se konala meditační skupina, snažil se tam být, nutil sestry, aby ho přesunuly na vozík a přivezly,  a pak tiše poslouchal.

Na těch skupinách obvykle chodím od člověka k člověku a s každým promluvím o něčem důležitém, co ke mně nebo k němu přichází.

O odpovědnosti za vlastní život.

O síle přijímané z rodičů.

O strachu o děti.

O tom, jak lze ze svého na první pohled “bezmocného” místa pomoci sobě i rodině, která pro starosti nemá čas.

Jaké to je přijít o rodný dům, o své věci. O samostatnost. O jistotu. O důvěru. O důstojnost. O zdraví.

Mluvím o smrti a strachu z ní.

O tom, co je skryto za oponou, jak řekl pan L.; tj. o tom, co před ostatními neukazujeme, když hrajeme ty hrdiny.

“Já si tam vždycky jenom tak jsem, poslouchám, co říkáte ostatním, beru si z toho, co se mi hodí, to ostatní nechávám bejt. Hrozně mi to pomáhá“, řekl jednou pan R.

“Pochopil jsem, že vše, co se mi v životě dělo, mělo smysl a důvod – včetně chování mých synů. To je obrovská úleva.

“Než jsme se viděli naposledy, řekl: “Já bych vám chtěl něco dát – a opovažte se to odmítnout.“Natáhl se do šuplíku nočního stolku a vytáhl malinkou plátěnou vycpanou loutku panáčka – tu, kterou dostali kdysi všichni obyvatelé k vánocům.

“To je Ouvej-panáček”, řekl. “Kdykoli jedu na bolestivé vyšetření, beru si ho sebou. A tam ho mačkám ze všech sil, abych tu bolest vydržel. A říkám si: Nejsem na to sám. Jsme na to dva: já a Ouvej-panáček. – Vám taky bude ulevovat. Berte si ho s sebou.”

Pan R. je dávno mrtvý. Jeho Ouvej-panáček dohlíží na mě a na mé klienty z police v ordinaci.

---

Přemýšlela i paní M. Paní M. taky dlouhé roky ležela po mrtvici v posteli. Ležela a přemýšlela.

“Dělejte něco“, řekla mi jednou naléhavě. 

“Co ráda děláte? Chodíte na houby? – Tak běžte na ty houby. Dělejte cokoli, ale hlavně něco dělejte. Protože jednou takhle půjdete z kuchyně do koupelny, ucítíte takový větříček v zádech, a vzbudíte se na zemi, s vyplazeným jazykem, slintat budete, chrčet a místo řeči jen zvuky vydávat, a i když se třeba mluvit zase naučíte, z postele už se nikdy nezvednete. Už nikdy žádné houby.”

---

I paní B. trávila svůj dlouhý čas na posteli, obklopena knihami.

“Jste krásná“, řekla mi jednou. “Vy to ještě nevíte, ale ještě jste mladá, krásná a zdravá. Užívejte si toho. Využijte toho. Protože to není jen tak. To nebude pořád. To skončí. Slyšíte? – Čas vám letí, víte? Jednou to nebude.”

---

A tak se “čištění brejlí“ tímto způsobem dělo i mně; děje se to každému a ostatní lidé mu přitom jsou svým chováním nápomocni. Takže i já se učím v domově pro seniory co chvíli – někdy pěkně vesele. Například o svých domněnkách:

---

Paní A. byla velká osobnost. Místní zdravotní sestry ji pamatovaly jako královnu celého městečka.

Když jsem ji poznala já, už pro demenci skoro nemluvila. Ale tančila – krásně tančila. Vždycky jsme spolu obtančily celou jídelnu. Ona se občas u někoho zastavila, jemně se uklonila, usmála a tančila dál. Každý odpověděl potěšenou úklonou – pro každého to byla čest; z nějakého důvodu měla paní A. velkou autoritu a pozornost, ačkoli už nemohla mluvit velmi dlouho. Každý byl potěšen už jen tím, že ji viděl. Já taky. Vyzařovala velkou radost – prostě jen tak.

Jednou jsme byli na zahradě. Opékaly se buřty, zpívalo se.

Zpívala jsem jako vždy zplna hrdla, šťastně jsem dupala, hrála na kastaněty.

Pak jsem zahlídla ji. Dívala se na mě a mračila se. Pak odvrátila zrak.

To nebylo obvyklé. Zpytovala jsem svědomí.

“No jo – řvu tady jak na lesy“, uvědomila jsem si. “Ono je to někdy hezký, ale kdo to má asi pořád vydržet.”

Zmlkla jsem a tiše si sedla na lavici.

Zamračená paní A. se ke mně po chvíli naklonila. Ztuhla jsem.

“Teď to slíznu“, pomyslela jsem si. Zamračená paní M. se snažila zformulovat větu. Pak ukázala prstem na někoho na vzdálené straně stolu. 

“Sere mě“, zašeptala mi důvěrně do ucha.

---

Někdy má čištění mých vlastních brejlí obzvlášť pěknou podobu.

---

Například s laskavou paní K.

To bylo před mnoha lety, na počátku mé tamní práce.

Mám už druhou desítku let svůj pravidelný dopolední pořad Zpívánek: kdo chce, se mnou zpívá, hraje na hudební nástroje, bubnuje, někdo odloží berle a jde tancovat, někdo jen poslouchá; v poslední době vytváříme společně krásnou improvizovanou muziku; někdy se přitom smějeme jako blázni, až nám smíchy tečou slzy.

Paní K. bylo, když jsem s tím kdysi začínala, už skoro sto let. Měla nádherný, pomalý úsměv a nádherné, hluboké, laskavé oči. Kdyby ji zahlédla Božena Němcová, jinou babičku by nechtěla.

A paní K. jsem tehdy přišla osobně pozvat na Zpívánky:

“Paní K., pojďte se mnou na Zpívánky – chcete?“ zeptala jsem se vesele.

Paní K. se usmála a krásně se podívala. Pokojem se rozlilo laskavé teplo.

Děvenko“, řekla smutně paní K. a něžně mě pohladila po tváři. Dneska nemůžu. “Celou noc jsem skoro nespala, jak mě bolela ta  kyčel…“ řekla paní K. a pohladila si bolavou nohu.

“To je mně líto”, řekla jsem upřímně. “Tak já vám tu nožičku aspoň pohladím.“

Klekla jsem k posteli, jemně se dotýkala bolavé nohy a něžně jsem si s nožičkou povídala.

Paní K. mi něžně pohladila tvář a krásně se usmála. “Vy jste tak hodná, děvenko…”, řekla vděčně.

Bylo vidět, jak jí to dělá dobře. Mně to taky dělalo dobře. Obě jsme si to užívaly.

“Tak já zas přijdu“, řekla jsem.

Jen přijďte, děvenko, řekla laskavě paní K.

Šťastně jsem si poskočila, ještě jsem zamávala, paní K. mi taky zamávala a já odcházela s pocitem, že jsem na svém místě.

“Málo platný“, říkala jsem si spokojeně. “Každej by takhle ulevit neuměl. To musí člověk bejt vcítivej. A plnej lásky. Aby měl na rozdávání. A to já mám.”

Když jsem byla se svými myšlenkami u dveří, ještě jednou se ozvala paní K.

Zapomněla jsem říct, že paní K. špatně slyšela. Člověk, který špatně slyší, časem neodhadne přesně míru, kdy jsou jeho soukromá slova už příliš slyšet. Místo v duchu mluví nahlas a mluví hlasitě.

Slova paní K., která jsem zaslechla v zádech, byla slyšet velmi dobře.

“Jdi do prdele se Zpívánkama…”, řekla paní K.

---

Pan B. byl švihák. Uměl to s ženami. Byl galantní, jemný, okouzlující.

Rozuměl mi. Vážil si mne. Všude mě provázely jeho uctivé, obdivné pohledy. Moji meditační skupinu si nikdy nenechal ujít.

Nedivila jsem se mu. Bylo to tam krásné. Na stolech pokrytých bílými ubrusy v šeru hořely svíčky. Voňavé tyčinky dělaly co mohly.

Lidé byli ponořeni do sebe a do krásné hudby. Bilancovali své životy, ulevovali svým bolestem. Sbírali síly.

Já byla skloněná nad paní na vozíku, která se pro svou nepohyblivost způsobenou těžkou formou roztroušené sklerózy a dalšími diagnózami nemohla starat o svou nedospělou dceru a manžela.

Mluvila jsem s ní potichu o bolesti bezmocných matek a samostatnosti jejich malých dcer. Paní plakala.

Za mými zády od blízkého stolu se ozval těžký povzdech pana B.

Chápala jsem ho: téma, o kterém jsem mluvila, bylo značně bolestivé. Sama jsem byla dojatá – a pan B. byl takový citlivý. Pokračovala jsem a pan B. za mnou povzdechl ještě jednou. Pak se ozval.

“Bože, taková nádherná prdel… Jo, kdybych tak byl mladší…“, řekl kolegovi u stolu zasněně. Kolega vážně přikyvoval.

A paní přestala plakat.

---

“Čištění brýlí“ – čištění pohledu na život a na svět – probíhají podle mé zkušenosti až do poslední chvíle.

A někdy, jak ke svému ohromení zjišťuji při práci v ordinaci, i po té chvíli poslední – tj. ještě po smrti. Jako by člověk po smrti se vším tak úplně neskončil; jako by si aspoň jedna jeho část dál s sebou nesla to, co on svým životem nepochopil, s čím se nevyrovnal – to, z čeho cestu nenašel, to, co nepřijal. Jde to s ním dál – jako by si to sem na svět přinesl, svým životem s tím něco udělal, někam se tím posunul, a to co nestihl, si nesl dál.

O svých zkušenostech s prací s mrtvými chci psát později. Zatím jen mohu říci, že od doby své práce s mrtvými chápu význam zádušních mší a modliteb za mrtvé. Podporují je v jejich další cestě.

---

Jednu takovou hlubokou zkušenost se sílou modlitby mi pomohla poznat paní R.

Paní R. umírala na rakovinu. Umírala dlouze, dlouhý čas musela strávit na posteli.

Celou dobu ji velmi trápilo, že nemůže pomoci svým dcerám. Dcery byly vdané a byly vdané nešťastně – podobně jako kdysi ona. Jejich manželé je týrali, podobně jako týral kdysi ji její manžel – jejich otec.

Ona se teď musela z postele dívat, jak se děje totéž; dcery jí v pláči líčily své příběhy a ona byla bezmocná.

Když pak umírala, šla jsem se k ní posadit, tak jak chodívám v takových situacích. V ruce esence Aurasomy, šla jsem ji podpořit na její cestě.

Byla v agónii, ale letitá zkušenost z mé práce mi mockrát ukázala, že člověk může komunikovat mnoha jinými způsoby než je běžný hlasitý dialog.

Otevřela jsem dveře a vstoupila.

U lůžka paní R. seděla ošetřovatelka Lída. Neslyšně pohybovala rty a v prstech přebírala růženec. Podívala se na mě, pak sklopila oči a modlila se tiše dál.

Nechtěla jsem vyrušovat. “Počkám”, řekla jsem si.

Sedla jsem si do křesla u dveří, zavřela oči a navázala s paní R. v duchu kontakt.

A bylo to tam zase. Něco rozedřeného bolestí, pořád se to ptalo na dcery. Obrovské výčitky svědomí. Zoufalství.

Tak jsem v duchu začala hovořit. V duchu jsem mluvila o tom, co ke mně samo přicházelo. O přijetí. O tom, že každý člověk dokáže udělat se svým životem kousek a že to stačí. Že udělala to nejlepší co mohla a že kdyby to uměla lépe a věděla jak na to, tak to lépe udělá. Mluvila jsem o jejích dcerách – o šancích těch dcer na pochopení logiky toho, co se jim děje. O jejich šancích na nalezení vlastní cesty tam, kde ona cestu už dál nevěděla.

Mluvila jsem – a najednou se mé tělo uvolnilo a já pocítila velké ticho a klid. Přicházelo to ke mně znova a znova, jako jemně zčeřená voda. Dotýkalo se mě to a já jsem ztichla a vnímala v sobě i okolo sebe ten velký prostor; klid, mír, odpuštění; jako bych náhle byla v energii Boží lásky a absolutního přijetí.

Otevřela jsem oči, abych zjistila, odkud to přichází. – Samozřejmě: bylo to jako kruhy na vodě, které se rozšiřovaly, až se jemně dotkly mě. Centrem těch kruhů byla ošetřovatelka Lída u té postele ve vzdáleném konci místnosti, se svou tichou vírou, cele ponořená do modlitby.

---

Od té doby v ordinaci, když se při svých cestách do podvědomí klientů setkám s příliš velkou, neřešitelnou bolestí a zmítáním, přichází do mého vnitřního prostoru, v němž se pohybuji, na pomoc Lída se svým kroužkem lidí, s nimiž se občas modlí růženec.

Zabírá to. Nenechají se nikdy strhnout hrůzou příběhu. Nikdy nehledají řešení jako já – ať se děje cokoli.

Když se jich ve zmatku něco zeptám, když se jim v duchu snažím vylíčit závažnost příběhu, který zrovna s klientem řeším, ztiší mě i s mými myšlenkami a pokračují tiše ve svém – zůstávají ve svém vnitřním tichu, u svých pokorných modliteb.

A v mé ordinaci, ve mně i v klientovi se postupně rozhostí podobné ticho, ve kterém se bolest sama začne rozpouštět a pod ní se samo objeví řešení těžkého příběhu.

Vnitřní ticho bývá možný klíč k řešení. Klíč k vystoupení z bolesti. Protože názory bolí; naše příliš rychlé soudy, často neuvědomované, vedou naše kroky do příběhů, které dají vzniknout dalším bolestivým názorům a soudům.

Otroky svých názorů a uvědomovaných i neuvědomovaných zkušeností svých i minulých generací jsme všichni. Už toto uvědomění je prvním krokem k “čištění brýlí“, kterými se díváme na sebe i na svět.

Zpomalením sebe a pokojným pozorováním svých reakcí se to otroctví trochu zmírňuje; učíme se vážit své kroky. Pozorovat je, a aspoň trošku je chápat.

Chápat znamená jim rozumět. A to znamená nezlobit se na ně. Respektovat, že musely být učiněny, aby nás zavedly k pochopení. Například k pochopení toho, že právě tyhle už činit nemusíme – a to i tehdy, jsme-li otroky názorů a chování minulých generací, tj. zdědili-li jsme je:

Pro ilustraci zde zmíním jeden pro mě osobně velmi důležitý zážitek z mých vlastních sestupů do minulých životů.

Kdysi, když se v mé ordinaci k mému překvapení začaly samy od sebe objevovat minulé životy, šla jsem se podívat k regresnímu terapeutovi Františku Cappellarimu, abych viděla, jak s minulými životy pracují klasičtí regresní terapeuti.

A v rámci sezení jsem viděla několik svých životů, v nichž jsem se potkala s konkrétním blízkým člověkem v různých rolích a podobách. Všechny ty životy byly k mému úžasu naplněny mým pocitem viny – viny za něco, za co jsem nemohla; za něco, co udělal někdo jiný – já sama sebe jsem však v těch životech za to trestala. Za bezmoc. Za to, že jsem nedokázala zabránit, aby ten člověk svůj čin (sebevraždu apod.) udělal. Velmi dobře jsem viděla, jak stíny těchto starých vin zasahují do mého současného života.

Terapeut při mém vedení vůbec nekomentoval mé líčení příběhů odehrávajících se před mýma očima velmi živě – jako bych právě teď byla jejich účastníkem; nijak mě neovlivňoval. Jen mě opakovaně – když jsem v každém tom životě došla na jeho konec – poslal zpátky na začátek oněch bolestivých výjevů a nechával mě tím znova projít.

Nebylo to příjemné – znova a znova procházet bolestí. Ale bolest se opakováním snižovala, já viděla víc a víc detailů, kterých jsem si předtím pro bolest nevšimla, a v nich jsem zahlédla postupně rozhřešení neřešitelného příběhu. Jedno z těch rozhřešení neřešitelného zde chci uvést.

Byla jsem malá holka odněkud z vesnice. Hrála jsem si kdesi za humny a pak jsem přicházela domů, do statku.

Vcházela jsem zadními vraty do zšeřelé stodoly. Neviděla jsem dobře v tom šeru, do kterého jsem vešla ze slunce; ale něco nebylo v pořádku.

Něco velmi nebylo v pořádku, a když si mé oči zvykly, tak jsem uviděla, co. V šeru stodoly visel na řetěze oběšený čeledín. Vedle něj ležela mrtvá děvečka. A kus dál na zemi moje umírající matka, s rozpáraným břichem.

A já jsem věděla, že to udělal můj otec – a že to udělal prostě jen proto, že se rozčílil za něco, co bylo podle něj v nepořádku. Byl takový. Byl nebezpečný.

Plakala jsem vedle umírající matky a nevěděla, co je správné udělat, když má člověk otce-vraha. Vraha ze vzteku, z neovládané výbušnosti.

Tolik mi bylo líto, že nikdo z vesnice mně ani mým blízkým proti otci nepomohl.

A nejvíc pamatuju ten bezmocný, tísnivý strach z vědomí, že mám vlastnosti toho otce v sobě. Že jsem po něm. Že s tím tedy mám něco hodně společného – a toho že se nikdy nezbavím, nikam před tím neuteču.

Řešení se neobjevovalo. Mockrát mě učitel nechal projít touto scénou až k mé smrti v smíření.

Postupně jsem pochopila, že sousedi nepomohli ne proto, že by byli zlí, ale že na takovou hrůzu prostě neměli.

Nakonec jsem nechala svého otce světské spravedlnosti a odešla ze statku, bosa a v rouše kajícníka. Tak jsem pak šla celým svým životem – pomalu, se skloněnou hlavou jako kajícníci chodí, v malých krocích jsem kladla nohy před sebe na úzké pěšině, aniž jsem věděla, kam jdu; se skloněnou hlavou jsem pozorovala klouby svých vnitřních kotníků, jak se jemně pohybují každým tím krokem. Jak se bosá špinavá chodidla dotýkají země. Jak zem pomalu ubíhá. A pak jsem umřela, zcela smířená a vyrovnaná.

Pak jsem se vrátila do současné reality. Byla jsem zmatená; za co roucho kajícníka, když já nic neprovedla?

Pochopila jsem to později:

Ty nohy šly životem tak pomalu.

Kajícník se skloněnou hlavou se díval na každý jejich krok.

Pomalu a pozorně.

Viděl je.

Viděl pohyb kůže kolem kloubu kotníku.

Znova a znova.

Šel pomalu a viděl detaily té pěšiny.

Ušlapanou hlínu.

Byl přítomen tomu, co dělá.

Byl přítomen své cestě.

Pozorně vnímal své nohy, jak se kladou jedna před druhou; jak opatrně činí své kroky životem.

Kde byla po otci zděděná prudkost,  nepříčetnost, divoké vnímání?

Kajícník byl přítomen svým krokům.

A smrt ho dostihla ve smíření.