Psychologické testy a dotazníky

Psychologové používají tzv. standardizované testy a dotazníky.

Standardizovaný test je ten, který prošel tzv. standardizací.

Ta se – zjednodušeně řečeno – dělá tak, že se zkoumá výkon obrovského množství lidí stejných věkových skupin; pozoruje se, co umí např. děti pětiměsíční, šestiměsíční, sedmiměsíční atd.

Pokud tu určitou činnost (např. samostatný sed, samostatnou chůzi, nebo správné zodpovězení určité otázky ze života, nebo zachycení do paměti a následné zopakování určitého množství prvků…) umí většina dětí (či dospělých) určitého věku, tak se znalost této činnosti u takto starých dětí začne považovat za normu; např. většina dětí určitého věku už umí samostatně chodit. Anebo si všimne drobných rozdílů mezi určitými obrázky. Anebo už začíná kreslit lidskou postavu; anebo té postavě už – narozdíl od vývojově mladších dětí – běžně přikresluje některé detaily.

Informace, co všechno obvykle umějí děti (či dospělí) určitého věku, má psycholog v příručkách vydaných ke standardizovaným testům – v tzv. normách. S těmi srovnává výkon člověka, kterého má v ordinaci. Informace o výkonu získává tak, že se buď vyptává jeho matky (pokud je testovaný člověk kojenec, jinak to nejde) nebo pozoruje chování dítěte v ordinaci, nebo (ve starším věku) pokládá dítěti (či dospělému) ze svých příruček otázky z různých oblastí.

Podle toho, jak tyto otázky testovaný zodpoví, může psycholog pak říci, kterému věku dovednosti a znalosti například vašeho dítěte odpovídají; kde je vaše dítě napřed a kde pozadu – protože žádné dítě není tovární, na míru vyrobený, standardizovaný produkt; může být v něčem zpomaleno (tj. v něčem dokáže jen věci odpovídající mladšímu věku), ale v něčem jiném naopak může být vývojově napřed (tj. umí to, co umí obvykle až dítě starší).

Všichni známe např. ty malé geniální intelektuály, kteří vášnivě čtou encyklopedie, ale v tělocviku nevědí, kde mají tělo a co se po tom tělu chce, venku zakopávají o brouka a když vidí míč, vyděsí se a upadnou; anebo ty děti, které u tabule nevědí moc co říct, ale mají neuvěřitelně šikovné ruce a všímají si detailů, které ostatní nevidí; anebo ty děti, kterým škola moc nejde a v lavici velmi trpí, ale jsou obrovsky pružné a pohybově nadané. Každý z nás je na něco a tím něčím ty ostatní doplňuje.

Jak je na tom kdo v různých schopnostech, lze zjistit jenom částečně; jednak proto, že člověk je tak složitý, že pro stovky jeho schopností se ještě nestihly (a nestihnou, protože často ani nejdou) udělat normy; a jednak je třeba vědět, že čím je dítě mladší, tím méně lze ze zjištěných norem vyvozovat závěry pro jeho budoucí vývoj; protože čím je dítě mladší, tím neurčitelnější je, jakým způsobem a jakou rychlostí se jeho mozek ještě rozvine.

Záleží na mnoha faktorech – např. na tom, koho potká, kdo se mu bude jak věnovat apod.

IQ změřené člověku v pěti letech jeho věku zdaleka nepoví o možnostech jeho budoucího vývoje  jako IQ změřené tomu člověku v jeho dvaceti letech. Co je naměřené v raném dětství, může se ještě hodně změnit k lepšímu, protože jeho mozek v té době je ještě hodně tvárný.

To je nadějné, protože v případě, že psycholog najde nějaké drobnější vývojové opoždění, může poradit rodičům, v jaké oblasti je dobré dítě stimulovat, aby se jeho mozek ještě mohl lépe rozvinout.

 Lze to podpořit i terapeuticky, různým cvičením (např. cviky tzv. Dílčího oslabení výkonu), případně homeopatickou konstituční léčbou (bližší informace o způsobu homeopatické léčby lze najít na stránce homeopatie), kineziologicky aj.