12. Nesprávná cesta
Je to paradox, ale nesprávná cesta vypadá mnohem lépe než správná.
Ne že by byla schůdnější, ale člověka láká vykročit po ní. Celé jeho srdce po ní touží.
A nejen srdce. I rozum mu říká: “To je to, co jsi hledal. Touto cestou jdi!”
Protože proč jinak jsme se snažili? Teď, po zvládnutí meditace, můžeme sklízet úrodu své práce.
Nespoutanými slovy a představami jsme schopni neomezeně vnímat, cítit a pohybovat se. Světy, které nám předtím nebyly dostupné, se stávají dostupnými. Najednou dokážeme pronikat do dimenzí, o nichž jsme dosud ani netušili, nebo jen slyšeli, ale považovali je za mýtické nebo pohádkové. Po zvládnutí meditace se stáváme pány času a prostoru. Jsme schopni dostat se do období před zrozením svého fyzického těla nebo do období po smrti fyzického těla. Bezprostředně jsme schopni poznat záhrobní život.
Není to lákavé? Jsme schopni předvídat, vidět auru, léčit nevyléčitelné nemoci. Najednou s úžasem zjišťujeme, že nejsme ničím omezeni. A tak není divu, že bez zaváhání vykročíme touto cestou. Proč ne? Rozum i srdce jsou v jednotě: “To je ono!”
A přece tomu tak není.
Jak to?
Není tomu tak proto, že tato lákavá cesta, cesta směřující k výhodám,
nesměřuje k moudrosti, ale jen ke zdání moudrosti,
nesměřuje k porozumění, ale jen ke zdání porozumění,
nesměřuje ke klidu, ale jen ke zdánlivému klidu,
nesměřuje k bdělosti, ale ke zdánlivé bdělosti
a nesměřuje ani k jistotě, ale jen ke zdánlivé jistotě.
Ať už se pohybujeme ve fyzickém světě nebo v duchovním, stále nás provázejí touhy a starosti. Nejsou to sice přízemní touhy a starosti, touhy a starosti na úrovni slov a formulací, ale touhy a starosti jsou to stejně. To, co nalézáme na všech úrovních, je vždy jen něco, co podléhá bídě přírodního zákona.
