Léčivé myšlenky

Pozn. Nadi Verecké:

Francouzský spisovatel a vysokoškolský profesor Jacques Lusseyran
ve své knize Nalezené světlo píše sám o sobě – o svých
zkušenostech z dětství a z mládí. O tom, jak v sedmi letech
ztratil oči následkem úrazu, a o tom, co se mu skrz slepotu pak
ukázalo; o nekonečných možnostech vnímat svět. O tom, jak mu jeho
nové vidění nejen nebránilo, ale dokonce dopomohlo založit
ve Francii mnohasetčlennou odbojovou skupinu a později i nejen
přežít koncentrák, ale dokázat i tam pomáhat lidem.

Máme stejné možnosti rozšířit své vnímání. A máme informace,
které nám Jacques Lusseyran skrz vlastní příběh zprostředkoval.
Možná tedy by stačilo si je jen uvědomit; není třeba oslepnout k
tomu, abychom se naučili
vidět svět. Proto jsou v Léčivých myšlenkách
roztroušeny ukázky z jeho knihy. Zde je jedna z nich:

Přesto byly doby, kdy světlo sláblo, ba dokonce skoro mizelo.
Pokaždé to bylo tehdy, kdy jsem míval strach.

Když jsem váhal a zkoumal, místo abych se oddal důvěře a vrhl se
doprostřed věcí, když jsem myslel na zeď, na pootevřené dveře, na
klíč v zámku, když jsem si říkal, že všechno je mi nepřátelské a že
všechno chce jen do mne vrážet a mě drásat, pak jsem určitě do
něčeho vrazil a poranil se. Jediný způsob, jak se doma, na zahradě
nebo na pláži lehce pohybovat, byl vůbec na to nemyslit, nebo
alespoň co nejméně. Pak jsem byl veden, pak jsem šel svou cestou,
kolem všech překážek tak jistě, jak se to říká o netopýrech. Co
nedokázala ztráta očí, dokázal strach: dělal ze mne slepce.

Stejně se projevovaly zlost a netrpělivost, uváděly všechno ve
zmatek. Ještě před minutou jsem znal přesně místo, které zaujímají
všechny předměty v pokoji, ale když jsem dostal vztek, vztekaly se
věci ještě víc než já; zalezly do zcela nečekaných koutů, zapletly
se, převrhly, breptaly jako blázni a divoce se kolem sebe
rozhlížely. Já však už nevěděl, o co se opřít, kam šlápnout, všude
jsem se uhodil. Tento mechanismus působil tak dobře, že jsem si
napříště dával pozor.

Když jsem při hře s kamarády najednou dostal chuť vyhrát a dorazit
za každou cenu k cíli první, přestal jsem náhle vidět. Byl jsem
doslova zahalen mlhou a dýmem.

Nejhorší následky však měla zlomyslnost. Nemohl jsem si dovolit být
závistivý a podrážděný, protože mi oči ihned zakryla páska, byl jsem
spoután, umlčen, vyřazen; okamžitě se kolem mě vytvořila černá díra
a já byl bezmocný. Ale když jsem byl šťastný a pokojný, když jsem
lidem důvěřoval a smýšlel o nich dobře, byl jsem odměněn světlem. Je
div, že jsem odedávna miloval přátelství a soulad? K čemu mi byl
mravní zákon, když jsem měl v sobě takový nástroj, jenž rozsvěcoval
červené a zelené světlo? Musel jsem jen dbát na
světelné signály, které mě učily žít.

Stejně tomu bylo s láskou. Jen si poslechněte! V létě po úrazu mě
rodiče odvezli na pobřeží. Tam jsem se seznámil s dívenkou stejně
starou jako já. Myslím, že se jmenovala Nicole. Vstoupila do mého
života jako velká, červená hvězda, nebo jako zralá třešně. Jistotu
jsem měl jedině v tom, že je červená a že září. Považoval jsem ji za
tak půvabnou a tento půvab byl tak líbezný, že jsem večer ani
nechtěl chodit domů a spát jinde než ona, protože současně s ní jsem
ztrácel i trochu světla. Abych je zase našel, musel jsem najít ji;
bylo to, jako by přinášela světlo ve svých rukou, ve vlasech, v
nohou, které běhaly bosky v písku, a ve svém hlase.

Samozřejmě měli všichni červení lidé i červené stíny. Když se
Nicole posadila ke mně mezi dvě kaluže slané vody pod laskajícími
paprsky slunce, spatřil jsem na stěnách stanu červenavé odrazy;
dokonce i moře, vodní modř, se purpurově zatřpytilo. Sledoval jsem
ji v jejích červených stopách, které se za ní táhly, ať šla kamkoli.

Kdyby někdo namítl, že tato barva je přece barvou vášně, mohl bych
jen odpovědět, že jsem to zjistil už ve věku osmi let.

(Jacques Lusseyran – Nalezené světlo)