6. Jak zachytit mlčení mezi dvěma myšlenkami
“Dobře se to poslouchá”,
řekne člověk, kterému objasňujeme, co to je meditace. “Ale zdá se mi to jaksi hloupé a umělé. Vypadá to jako nějaká důmyslná duchovní konstrukce, výmysl. Opravdu.”
“Dobře tedy
,” řekneme tomuto člověku. “Sedni si a zavři oči.“
“Už sedím.”
“A teď se vědomě rozhodni, že se nebudeš pohybovat.”
“Rozhodl jsem se.”
“A teď se vědomě rozhodni, že nebudeš mluvit.”
Chvíli počkáme. Člověk mlčí. Znamená to, že je dost bystrý a že je připraven.
“A teď si v duchu říkej: Sedím. Říkej si to za sebou tak rychle, abys přitom neměl čas říkat něco jiného, ale ne tak rychle, aby tě to unavovalo. Po jisté době řeknu: STOP, a pak slovo sedím přestaneš říkat. Začínáme.”
Člověk sedí, nehýbe se a v duchu si opakuje SEDÍM.
“Sedím-sedím-sedím-sedím-sedím…”
– a tak to plyne jednu dvě minuty.
Nemusíme to přehánět a trápit ho sezením a opakováním slova “sedím“
. Ucítíme, že se mu opakování slova zautomatizovalo, že mu je příjemné opakovat si ho, protože ho přitom nic netrápí, a že opakování slova “SEDÍM”
necítí jako zátěž. Ale v tom nejlepším řeknu “STOP!
“– A čekáme.
Uběhne půl minuty, možná minuta, dvě. “Tak, a teď otevři oči a vědomě se zhluboka nadechni”,
řekneme tomu, který dosud neměl ani zdání o tom, co to meditace je. “Řekni – když jsi přestal opakovat slovo SEDÍM, co se stalo?!”
Možná řekne, že nic.
„Napadlo tě nějaké jiné slovo? Nebo jiná věta?”
Možná řekne, že ano.
“Dobře. A kdy? Hned?”
Žádný citlivý člověk neřekne, že hned. Obvykle každý už napoprvé postřehne, že to chvíli trvalo. Až po chvíli ho něco napadlo. Až po chvíli si něco pomyslel.
“Tak vidíš. Mezi posledním slovem ´sedím´a prvním jiným jsi byl v meditaci.”
Tak. A je to. Teď už každý ví, co je to meditace.
