Homeopatie

Homeopatie je schopná léčit tělesné i duševní potíže, často i tam, kde oficiální medicína a psychoterapie nedokáže pomoci. Homeopatie vychází z toho, že každý člověk prošel od svého narození dodnes řadou stresujících situací, na které mohl reagovat bezděčným vytvořením určitého “bludu”:

Ne ve smyslu psychiatrickém! – Hovoří-li homeopat o vašem bludu, nedomnívá se, že jste blázen. Že máte v hlavě blud zní možná poněkud líp než že tam máte brouka či že jste si kdysi vykonstruoval pitomost, kterou se teď necháváte svazovat bez ohledu na to, že ta pitomost je jen ve vaší hlavě.

Všichni máme v hlavě spoustu pitomostí, tj. “bludů”; nevědomých vět, které negativně ovlivňují náš život:

“Když nebudu dost dokonalý (pracovitý, ústupný, laskavý, hezký atd.), nebudou mě mít rádi. – Kdo? – Všichni. Přijdu o všechno. Musím se hodně snažit. Ale jednou se to stejně provalí, protože jasně vím, že to nemůžu dokázat, být pro všechny dost dobrý. Znám se. Jsem slabý, nemožný, ošklivý, hloupý. Nakonec to o mně zjistí každý. A zavrhne mě. Jako obvykle.”

 Jde o jakýsi podvědomý bludný kruh – o chybný názor na vhodné řešení bolestivé situace; o názor, který  vyvolává další bolestivé situace, které ho potvrzují v jeho správnosti:

•  Je nebezpečné věřit lidem; vždycky tě nakonec zklamou.,
•  Aby mě měli rádi, musím být hodně pracovitý. Lásku si musím zasloužit.,
• Život je tvrdý a aby ho člověk přežil, musí být taky tvrdý apod.).

A tak se člověk snaží:

• nevěří lidem a oni ho znova a znova zklamávají. Znova a znova má důkaz o lidské špatnosti.
• pracuje ze všech sil, ale stejně je to málo, aby ho měli dost rádi. Jako by mu láska unikala mezi prsty.
• je tvrdý, aby zvládnul život, a jeho střety se životem jsou vážně tvrdé. Takže měl pravdu, ne?
  

To, co si člověk myslí, děje se.

“Bludům” se ovšem nevyhneme; vznikají velmi snadno a už ve velmi raném dětství;  některé si zřejmě dokonce neseme z příběhů svých předků, aniž známe konkrétně ty předky nebo ty příběhy. A některé z těch bludů mohou souviset možná i s karmou daného člověka, s minulými životy a s Bůh ví čím ještě.

Ale i náš současný život poskytuje řadu možností k vytvoření bludu – proto nechme karmu v koupelně a vraťme se k bludům našeho současného života. K nějakým barvitým, názorným – aby bylo možno pochopit, jak bludy vznikají.

Tak třeba: samoobsluha, maminka s dítětem v sedačce nákupního vozíku.

“Koko.“  –  „Ne. Nesahej na to.“ – „Koko?” – “Ne. Máš doma.” – “Chci! Chci-chci-chci!“ – „Okamžitě to tam vrať a neřvi tady. Nedělej ostudu! Že jsem tě s sebou brala…“, syčí maminka. 

Dítě řve, slzy stříkají; to, že se neválí na zemi a vztekle nedupe, je jenom tím, že jeho nohy pevně vězí v sedačce nákupního vozíku. Máma rudne a dělá, že tam není. –  „Co lidi, co lidi? Vypadám jak kráva, která neumí vychovat své dítě…“, myslí si. Pot jí teče po zádech. Lidi se ohlížejí.

A dítě “vidí, jak to je”: „Nedá koko. Koko nedá a syčí. Kouká ošklivě. Nemá ráda.“ 

Ta situace nemá řešení. Pořád koko dávat nelze. Rozumné argumenty dítě ve svém bezkokinovém zoufalství nepochopí (a maminka jich s potem ztrapnění tekoucím po zádech nemusí být v té chvíli ani schopna).

A blud „Mám to marný“, případně „Nejsem dost dobrý, abych dostal co chci“ nebo „Můj milovaný člověk mě zradí“ (či nějaký jiný blud, který si člověk z této situace vytvoří – každý si to vyloží po svém – podle svých vlastních neviditelných map) je na světě.

To řvoucí batole zmítající se v nákupním vozíku samozřejmě těmito slovy neuvažuje, už proto, že je nezná. Ale jeho tělo cítí. Něco nezachytitelného se v něm změní. A za pár (i desítek) let se to připomene, aniž si člověk pamatuje na trapné situace v samoobsluze.

Třeba tím, že si i dospělý člověk nutkavě a marně všude „vymáhá na světě kokino, které se stále znova ukazuje jako nedosažitelné“: tolik se snaží (o pracovní postup, o peníze, o uznání…) a zas mu to nevyjde a zas ten bezmocný vztek – už se nedá řvát a zmítat se, ale ten pocit zoufalé bezmoci…

Přitom neví, že si to dělá sám; že jedna jeho ruka sahá po “kokinu” a druhá se jakoby prodlouží, vezme to kokino a té první ruce s ním cukne, aby na něj nedosáhla. To jsou známé nevědomé procesy: sami si před sebe postavíme překážku a sami ji pak marně zkoušíme skočit.

Matky, které si teď sypají popel na hlavu, upozorňuji, že ochránit své dítě zcela před vznikem takových bolestivých postojů nelze, i kdyby dávaly kokino jak divé (ať už by tím kokinem bylo cokoliv). Každá matka ve výchově něco zkazí – prostě proto, že neví, jak to dělat jinak. To je v pořádku. Patří to do života.

Zcela zajistit, aby bludy nemohly vznikat, prostě nejde. Co lze a co pomáhá, je uvědomit si, že ty bludy, to zaslepení, to zkreslené vnímání reality je výzva: stalo se – a my si toho můžeme všimnout. Všimnout si vlastního zkreslování reality a zkoušet změnit své vnímání. Rozšířit se. Pomáhají k tomu různé metody – včetně tzv. konstituční homeopatie.

Působení zkreslených postojů na psychiku

 

Soustavy těchto nevědomých bludů , tj. nevědomých zkreslení reality, se ukládají v psychice – a špatné zkušenosti, které tato zkreslení vnímání způsobují, se tam ukládají taky a posilují tyto bludy. Tak se člověk ocitá v bludném kruhu.

Člověk o těchto “bludech” v sobě ani nemusí vědomě tušit, a přesto se podle nich chová: snaží se, ovládá se, polyká své emoce, pracuje do úmoru, je na sebe přísný aj.

A důsledky takového chování se hromadí; jako když si každý den uložíte na hromádku ostrý kamínek. I důsledek je totiž něco konkrétního, byť to zpočátku nemá fyzickou podobu. Někde to prostě zůstává a nasčítává se.

A když je toho hodně, provalí se to: do bolesti – psychické či fyzické – či do fyzické nemoci. Do žaludečních vředů, do srdeční arytmie, do vysokého tlaku… – do něčeho, co –  narozdíl od toho zkresleného postoje vůči realitě – je jasně vidět.

Ale pod tím, co je jasně vidět, je ten neviditelný důvod. Hromada neviditelných kamínků – důsledků toho bludu – toho zkresleného názoru, skrz nějž jsme celá léta vnímali svět. Ten blud dělá ze světa stresové místo – a když to dělá dlouho, vyvolá duševní a později tělesné obtíže.

Nemoc tedy není něco, co se nám stalo, co přišlo zvenčí, ale něco, co jsme si bezděčně sami vytvářeli – svým nevědomým trváním na určitých zkreslených, tísnivých postojích.

Uzdravování pomocí homeopatie

 

Cestou k uzdravení není – narozdíl od postupů klasických – léčení těchto nemocí, ale léčení těchto postojů (myšlenkových vibrací), jejichž dlouhodobým opakováním nemoci vznikly.

To se děje podáváním určitých přírodních látek, tak absolutně zředěných, že ovlivňují člověka právě už jen v řádu vibrací.

Léčí se stejné stejným (řecky homoios = stejný): podává se ten lék, který vibruje (“vlní se”) způsobem odpovídajícím vibracím člověka zajatého v určitém bludu (a tudíž nemocného určitým způsobem). Rezonuje s nimi.

Zjedodušeně se dá říct, že vibrace homeopatického léku se najde se  stejnými (“homoios“) vibracemi bludu na psychické úrovni, spojí se s nimi, a to je obě strhne z  nevědomí do mysli či do těla, což nemusí být vždycky příjemné  (s tím souvisí tzv. homeopatické zhoršení), tělo se s nimi konečně může vypořádat  a nemoc se přestane vracet, protože přestává mít svou příčinu – to konkrétní destruktivní vlnění nějakého stresujícího názoru na svět bylo strženo do těla a do vědomí a vyléčeno. Kamínek brzdící soukolí se konečně uvolnil a ze soukolí vypadnul.

Projevy kamínku uvolňujícího se z nevědomého soukolí mohou probíhat na nejrůznějších úrovních; proto se homeopat někdy tak podrobně ptá, co se dělo po podání léku – a zajímají ho nejen tělesné příznaky, ale i sny, emoce, psychické stavy, příběhy, které se člověku začly dít.

Homeopaticky se dají s úspěchem léčit i kojenci a zvířata, což zpochybňuje názor, že podstatou působení je sugesce a placebo.

Jak která látka vibruje – čili s jakým bludem je spojena a jaké tělesné symptomy dokáže u zdravého jedince vyvolat (a tudíž u nemocného jedince vyléčit), zkoušejí dobrovolníci, kteří danou (velmi zředěnou) látku naslepo užijí a pak si všímají tělesných i psychických příznaků, které to vyvolalo. Příznaky se hlásí, sepisují a dávají se dohromady ty, které se hodně opakují u většiny dobrovolníků, kteří užili zkoušený lék.

Otcem homeopatie je S. Hahnemann (1755-1843), který měl ten nápad a trpělivost ředit (tj. potencovat) léky až do té míry, v níž začal být lék tím účinnější, čím byl zředěnější.

Odborné diskuse mezi zastánci a odpůrci homeopatie

 

Diskuse mezi homeopaty a tvrdými zastánci klasické medicíny jsou vedeny na dálku i na blízko, oficiálně i v soukromí, nahlas i písmem, píšou se knihy a svolávají kongresy, na nichž se zapáleně prská. Trvá to roky a je to vášnivé a dramatické jak hudba k filmu.

Na jedné straně stojí vědec (či lékař, který aspoň šest let studoval lékařskou vědu, což není snadné) – rozhodně člověk, který uvažuje jasně a logicky a o své jasné a logické pravdě je přesvědčen. (Hudba k filmu: housle pizzicato /tj. “brnká”/.)

Každý člověk, který Je o své pravdě přesvědčen a musí se dívat na to, jak ostatní nechápou ani ty nejzákladnější, jasné věci, mívá tendenci zvyšovat hlas; tedy i vědec  argumentuje poněkud zvýšeným hlasem:

 Když dám nějakou látku do vody, tak tam je. A když tam je, tak fungovat může. Co existuje, to má moc. Například moc léčit, někdy. Ale homeopat nasype pár zrníček soli do rybníka vody, z toho rybníka pak nabere lžičku vody, naleje ji do dalšího rybníka, odtud nabere další lžičku vody a dá ti ji jako lék vyrobený ze soli! Vždyť tam ta sůl není! Vždyť tam dávno není ani jediná molekula té soli! (Hudba k filmu: housle crescendo /tj. “s přibývající silou”/.) A když někde něco není, jak to může fungovat? Jak na tebe může působit sůl, která tam není!? Když něco někde není, tak to tam taky nemůže fungovat, ne?! Co neexistuje, to žádnou moc nemá!”

A na druhé názorové straně stojí homeopat. Ten také uvažuje jasně  a logicky – samozřejmě. (Hudba k filmu – příčná flétna – trylky.) Jen jeho logika se ubírá hodně jinými cestami. A taky je o své pravdě přesvědčen.  A jako člověk přesvědčený o své pravdě taky zvyšuje hlas: (Hudba k filmu: vpadjí hoboje – deliberato /tj. “odhodlaně”/.)

Správně: ta látka v té vodě skutečně už není. Ale byla tam. Dřív. Ha! A o to jde!” (Hudba k filmu: velký buben. třikrát.)

Vědec ztichne nad tou nehorázností; vždyť ten člověk je blázen … Blázen, podvodník, hlupák. Pak se vědec tiše rozzuří. (Hudba k filmu: A solo, a bocca chiusa /tj. “sólo, se zavřenými ústy./)

Homeopat, nevázán ve svém jazyce tvrdou řeholí vědy, si dovolí použít poetičtější jazyk. Řekne např.: (Hudba k filmu: pikola – delicatissimo /tj. “velmi jemně”/.) Když tam v té vodě ta látka ještě byla, tak té vodě něco pověděla. Změnila ji. Změnila její vibrace. Ředěním v další a další vodě zmizela i poslední molekula té látky, ale ta voda si to pamatovala, tu látku! Voda je nosič, voda má paměť! Voda je živá! Ty vibrace v ní zůstaly. A ty vibrace té látky, která v té vodě už dávno není, léčí. Ví Bůh, jak to ta voda dělá – protože zde funguje ještě jeden paradox: čím míň té látky v té vodě je – čím je to zředěnější, tj. čím víc ta původní látka v té vodě není, tím lék funguje silněji.Homeopat se zatetelí radostí, jak to pěkně podal, ten princip. (Hudba k filmu: pikola – trylky)

Vědec trne. On zasvětil celý svůj život nemilosrdnému prověřování hypotéz; kolik nádherných myšlenek musel on i jeho kolegové zahodit jen proto, že je nebylo možno objektivně dokázat opakovaným, metodologicky čistým vědeckým experimentem! A tady někdo žvaní, že voda si s látkou povídá … Mluví o vibracích, které nikdo nikdy neviděl, a vůbec mu to nevadí … A nikdo mu to nezatrhne, nikdo to nezakáže! (Hudba k filmu: Tympány. Dvakrát.)

Ale vědeckost vědce, jeho snaha o objektivní pravdivost, ho nutí uznat věci, které jsou zjevné. A to množství pacientů, kteří hlásí, že jim homeopatie pomohla, je opravdu značné, ve vědeckém jazyku nenáhodné, vědecky prokazatelné. To znamená, že homeopatie zřejmě opravdu někomu pomáhá. Teď jde o to čím. (Hudba k filmu: klarinet sólo – prudentemente – opatrně)

Rozhodně to nemůže být tím, co nějaká látka nakecala vodě, než z ní odešla (Hele, vodo, já teď musím pryč, ale když bys náhodou mluvila s tak a tak nemocným člověkem, tak mu vyřiď, že ho pozdravuju a že jeho nemoc je způsobena tím, že zůstal stát ve svém žalu a odmítá se ho pustit a jít dál …) To je nesmysl. To musí být jinak.

A vědec prohrábne své vědecké znalosti a pak sugestivně promluví o sugesci: Hudba k filmu: varhany andante, a passo a passo – krokem, krok za krokem

“Pacient si bere bílou kuličku, v níž už žádná látka (kromě cukru, aby se to dalo příjemně cucat) není, takže to nemůže léčit víc než kulička cukru. Ale pacient přitom věří svému homeopatovi. A víra, jak víme, hory přenáší. Všichni známe placebo. A bodejť by to nepůsobilo, když navíc homeopat – na rozdíl od dnešního pojišťovnami uštvaného lékaře – má na pacienta čas, který pacient potřebuje! Homeopat svého pacienta podrobně, v klidu vyslechne (bodejť ne, za ty peníze …), vyptává se podrobně na tolik maličkostí, že pacient získá dojem, že konečně našel někoho, kdo má opravdu zájem mu pomoci; někoho, u koho je v dobrých rukou. Uvěří tomu – a sám si tím dá další sugesci. A sugesce k sugesci a úspěch se dostaví, ne?”

To homeopat nemá rád – mluvit o sugesci. (hudba k filmu: trubky – amarente – hořce

“Jaká sugesce?! – A co kojenci! Čím je dítě mladší, tím snáze na něj homeopatické léky zabírají! Copak můžu něco nasugerovat kojenci?! – uťuťu, tady máš na lžičce rožpuštěnou kuličku, ona tě žbaví ekžémku … !?´

„Že by sugesce matky?“, navrhuje vědec. Matka pod homeopatovou sugescí změnila konečně své chování … Hudba z filmu: harfa – amoroso – zamilovaně Ale že by na ekzém zabrala pouhá změna chování? –  To přece taky není možné. Vědecké. – Dobrý vědec se zamyslí. (hudba z filmu: fagot – pensieroso – zamyšleně)

Ale homeopat už je k neudržení: A psy! Taky jsem léčil psy, abyste věděl, a kolega i koně, a dokonce i hospodářská zvířata v zemědělském podniku! To asi zblbnul všechny zemědělce, že to pak těm kravám vysvětlili, kudy ke zdraví, ne!? Huba k filmu: pozouny appasionato, pressante – vášnivě, naléhavě

To bych ty krávy musel vidět, a taky co jste jim dával. Máte to metodologicky podchycené? Hudba k filmu: tuba – pesante- těžce, s váhou

Můžete to dokázat? Opakováním aplikace toho léku u jiné krávy nemocné toutéž nemocí? Ale to homeopat nemůže.

Je dotčen a jako takový nemůže vést objektivní debatu o metodologii. hudba k filmu: housle piangendo – plačtivě, precipitozo – útočně, překotně A kytky – to zabírá i na kytky. To bude určitě tím, že se jim – za ty peníze – věnuju tak dlouho, jak potřebují; že je účastně vyslechnu a namluvím jim, že jim lék zabere: Milý asparáguse, tak jak dlouho už máš své potíže, řekni mi o nich všechno, neboj, mám na tebe dost času, copak tvoje babička?, a máš rád čokoládu? … (pozn. i na takové věci se homeopat může vyptávat pacienta, protože ho to zavede ke správnému léku).

Ale i kdyby byl homeopat schopen dál vést klidnou debatu, vědecké důkazy a odůvodnění výsledků své práce podat nemůže. Protože na určitou nemoc zabere u každého pacienta jiný lék, resp. jiná sestava homeopatických léků, a navíc ještě v jiném pořadí.

Proč? Protože cesta, kterou se určitý pacient ke své nemoci dopracoval, byla jiná než cesta jiného pacienta, byť i ten došel nakonec ke stejné nemoci. Ale ven, zpátky ke zdraví, se každý dostane jinudy: tou cestou, kterou k ní přišel, cestou zcela individuální. A když je něco tolik individuální, nedá se z toho udělat ověřitelný, tzn. přesně opakovatelný, tj. vědecký experiment. Nedá se to aplikovat stejným, mechanickým způsobem na hodně lidí. Pro homeopata je každý pacient jedinečný. A on s ním jde jeho osobní zpáteční cestou od nemoci ke zdraví, překvapován jeho reakcemi, na které se vyptává na kontrolách (co se u něj objevilo po podání léku, co se změnilo v rodině, jaké měl sny, co se stalo od té doby v jeho životě …). Ty všechny informace jsou pro homeopata cestou k pochopení, kudy, tj. skrz jaké další léky (resp. skrz jaké další objevené bludy) má pacienta zpátky ke zdraví vést.

A tak takováhle debata mezi klasickou, vědeckou medicínou a homeopatií nemá řešení: žádná strana nemůže tu druhou přesvědčit o pravdivosti svých argumentů; protože každá z nich vidí svět jinýma očima a má na jeho zkoumání jiné nástroje.

A nekonstruktivní diskuse pokračuje a je nekonečná, protože logika obou stran se nikdy nepotká. Každá strana – vědec i homeopat  – hledí při hledání pravdy na jiné místo; hledí tam upřeně a její snaha je korunována úspěchem – svou pravdu tam nachází. Ale ne pravdu té druhé strany, protože ta tam není. Ta je tam, kam upřeně kouká ta druhá strana. A ani jedna strana nemíní od své pravdy uhnout pohledem. pozn.: Najdu, co najít chci. Další častý jev.

 

Naštěstí v poslední době se klasičtí lékaři pouštějí do studia homeopatie, včetně osobního podstoupení homeopatické léčby. Jejich touha pomoci svým pacientům a nalézt co nejobjektivnější pravdu je vede i k ochotě podívat se i na to, co je tak těžko přijatelné. V těchto lékařích se pak spojuje klasická i homeopatická medicína a každá z nich zasahuje tam, kde ta druhá nemůže.

Já v ordinaci používám homeopatii jako doplněk své práce. Lidi, na nichž vidím, že by homeopatie mohla být zásadním a jediným nástrojem k řešení určitého problému, posílám obvykle ke zkušené brněnské homeopatce Věře Lukáškové (tel. 777/120 909, viz www.Zlatyklicek.cz), která umí podle mé osobní zkušenosti velmi přesně a účinně najít ten správný lék. K jeho hledání používá kromě rozhovoru s klientem i jiných, jemných metod – naciťování, intuitivní kresbu apod. Fascinuje mě (protože znám účel homeopatických léků, které ona vybírá), jakým způsobem vytuší, co se zrovna děje v celé rodině pacienta, a dá na to lék, aniž jí někdo dal o příběhu informace.