9. Co je to představa?
Vzpomínám-li si na něco, je to má představa minulosti. To, na co si vzpomínám, už teď neexistuje; existovalo to. To je vzpomínka.
Sním-li o něčem v bdělém stavu, vytvářím si představu budoucnosti. Mohlo by to být, může to být, ale není to. To je fantazie.
Představy jsou tedy naše vzpomínky a naše fantazie. To, co právě prožívám, v čem právě jsem, to si nikdy nepředstavuji. V tom právě jsem. Dívám se na knížku, to je skutečnost. Já se na ni skutečně dívám. Teď ji ale na několik vteřin odložte…
…Udělali jste to? Uvědomili jste si, že jste knihu odložili? A že se k ní za chvíli vrátíte? To uvědomění byla skutečnost. Ale ta kniha byla jen představa.
Teď tu knihu znovu čtete, takže čtení je skutečnost a knížka, kterou čtete, je také skutečnost. Ale i to, že JÁ, JÁ ČTU, je skutečnost.
“Kniha se mi líbí”,
je myšlenka. “Doporučím ji Evě”,
je také myšlenka.
Nevyslovím-li však větu: “Doporučím ji Evě”,
a jen si uvědomím, že ji Evě doporučím, je to představa. Něco, co není, bude.
A mně ji doporučil Ivan. I to uvědomění je představa. Něco, co bylo. Samotné uvědomění, že právě teď jsem se rozhodl knížku doporučit Evě, je skutečností.
Prosím, nepopleťte to: Všechno, co člověk pochopí, je jednoduché. Opakuji:
- To, co bylo, je vzpomínka.
- To, co bude, je fantazie.
- To, co je, je skutečnost.
